Ivan Pírko: "Santiago na kole" IV.část

Pokračujeme IV.(záverečnou) částí poutního deníku Ivana Pírko z jeho - v jediném roce již druhé - pouti do Santiaga de Compostela

Ráno jsem bohatě posnídal, neboť kuchyň jsem měl skoro jen pro sebe. Všichni brzo odešli a já čekal na světlo skoro do 8 hodin. Ráno byla poprvé pěkná "kosa", snad jen 8°C, a tak jsem byl při sjezdech prochladlý. Měnil jsem proto rukavice za prstové (měl jsem omylem jen 2 levé – jednu z toho malou Jitčinu) a přidal návleky na nohy. Bunda a dlouhé kalhoty zůstaly zatím nepoužity.

Při dlouhém sjezdu do Portomarinu jsem vjel do husté mlhy a nebyla ani šance fotit ve městě samotném. Když jsem přejel most, tak jsem známé jezero pod sebou ani neviděl. Naštěstí o 100 m výše už slunce nádherně hřálo

a tak jsem projížděl malými minivesničkami,

všude svérázné sušáky na kukuřici a stáda dobytka. Jsou tu malé rodinné farmy a ještě mnoho ruční práce.

Kolem Arzua jsou pěkné borovicové lesy, barevné "křoví" kolem cesty, začínají i eukalyptové háje. To jsem se už blížil Monte del Gozo, což je Hora radosti, kde je velký monument postavený při příležitosti návštěvy papeže Jana Pavla II.

Na periferii Santiaga je moderní věž s bronzovými postavami dvaceti nejvýznamnějších osobností, které navštívily Santiago,

mezi nimi též Lev z Rožmitálu.

Teplota odpoledne se vyšplhala na 25°C. První cesta vedla malými uličkami ke katedrále

a poté jsem si vyzvedl v Oficíně de los Peregrinos Credencial del Peregrino, což je osvědčení o vykonané cestě. Navíc jsem na požádání dostal program své plánované jihovýchodní cesty, v které chci pokračovat v neděli po návratu z Capo Finisterre. Ještě jsem si vyzvedl program severní francouzské cesty podél Atlantiku, kterou bych chtěl jet na kole v květnu příštího roku. Dlouho jsem se toulal uličkami, až jsem objevil městskou knihovnu, odkud jsem psal další maily. Když jsem se ubytoval v tzv. Seminario Menor za 10€, už se mi na poutnickou večeři ani nechtělo a odložil jsem ji na později. 

26.9. pátek

Noc byla moc dlouhá, protože soused, asi Jihoameričan, hrozně chrápal a já zapomněl  špunty do uší doma. Navíc jsem zjistil, že mi chybí vařič, který jsem zapomněl před 2 dny v hotelu na terase při ranním vaření kávy. A tak jsem osvětlenou ulicí za 4 minuty dojel do baru u Porto del Peregrini, kde jsem si objednal velkou bílou kávu a vedle v pekárně zakoupil sladkosti a byl spokojen. Mezitím se rozednilo a tak opět kolem katedrály jsem začal svou cestu. Zde umývali ulice, náměstí i schody, a já pokračoval na Konec světa. Zprvu trochu frekventovaná asfaltka a kolem pěkné domy, spíše vily; později menší vesničky a kolem borové lesy.

První zástavka byla až ve městě Negreia, kde jsem chtěl koupit nový vařič. Vařič většího typu, který jsem si chtěl koupit před cestou už v Jičíně, však neměli, ale zjistil jsem alespoň, že se jmenuje Luz-petromas camping gas peqveno. A tak jsem v pohodě pokračoval velmi členitou barevnou krajinou, ale už s malým provozem za krásného slunečného počasí do městečka Cee, které leží už u moře.

Zde jsem zastavil u městského úřadu naproti kostelíku v centru města,

kde byla i knihovna, tzn. internet a sociální zařízení zdarma.  Pro mě  to byl maximální komfort, obchod ve vzdálenosti 80 m a ještě pozvání od starosty na kávu a povídání o své cestě, respektive o té jarní i nynější. Novináře jsem raději odmítl, po zkušenostech ze Sardinie. Zastávka se protáhla přes 3 hodiny a tak teprve kolem 16té hodiny jsem dokončil svou cestu na skalnaté výspě 3 km za Finisterre u majáku a nultého kilometru.

Zde jsem jako jediný cyklista v té době byl přivítán německými turisty, kteří se chtěli se mnou vyfotit. Jednoho jsem požádal také o fotku mým aparátem, ten však při vracení upadl na zem a má poškozený objektiv, jak sám ohlásil. Vzpomněl jsem si na podobnou nehodu v Krkonoších, kde se mi stalo to samé, když jeden z ochotných lyžařů na běžkách učinil totéž. Náladu mi to ale nezkazilo a vzpomněl jsem si na nalezený foťák v batohu, o kterém dosud nevím, zda s ním budu umět fotit  a zda je vůbec funkční. Řekl jsem si, že o vysvětlení požádám v některém obchodě. Už jsem proto nevyfotil při zpáteční cestě románský kostel Panny Marie, který je poslední před Koncem světa. Viděl jsem ale kamenný kříž

a maják na skále, dále už byla jen obloha a moře, kolem skal na všechny strany Atlantik. Neubránil jsem se slzám dojetí, podruhé v životě zde, sen mnoha cestovatelů, a já to zvládl z Francie dvakrát a dokonce v jednom roce, kdy mi bude za týden 67 let! Další sen se mi splnil. „Sny umírají, když se uskuteční”, ale já nebyl smutný, právě naopak.

Vzpomínal jsem na svou Jitu, na rodinu a přátele. I když jedu sám, na poutní cestě nejsem nikdy sám, nejsem cizincem. Patřím mezi poutníky, přátele, kde je mi dobře. Život je skoro jako divadlo. Je nádherné být člověkem, hercem na této scéně. Kéž by mi to bylo dopřáno co nejdéle. Musím být na cestě, ne abych někam došel, nýbrž abych stále nacházel sám sebe. A chci mít stále čas; čas na to, co mě baví, na život. Musím přiznat, že Jita mě už pochopila a vše mi přeje či toleruje. Za to jí nyní chci moc poděkovat. Ubytoval jsem se v městské ubytovně za 4€. Bohatě nakoupil a dlouho vyvářel, jedl a pil. Společníkem mi byli Ital z Milána, který mě pozval na druhou večeři a víno, a mladík z Argentiny. Ani se mi nechtělo spát, měl jsem obrovskou radost.

Dobře vyspalý a odpočatý jsem vstal až v 7 hodin. Mezi poutníky vládla nevšední výborná nálada, radost z toho, co dokázali. Průměrný věk bych odhadl na 50 let; starší, ale také mladší. Seznámil jsem se s nalezeným foťákem a tak snad zdokumentuji i další dny pro Jitu a přátele. Dlouho jsem se ráno loučil s Finisterre, bylo velmi příjemně, teplo už po ránu 17°C. Slunce se ukázalo až v 8:45 hodin

Na oběd jsem zastavil v městě Negreia, 29 km před Santiagem. Ani jsem nelitoval zapomenutého vařiče, neboť oběd v restauraci byl dobrý. Obrovský milánský řízek s pomfrity a chlebem a kupa zeleninového salátu, že jsem to skoro nezvládl; vše za 6€. Ještě jsem zde využil internet pro spojeni s domovem a přáteli. Odpočatý jsem se vrátil do Santiaga, nakonec zašel na kávu, stejnou jako včera ráno a na stejném příjemném místě uprostřed města, mém oblíbeném u Porta del Peregrini, což je brána poutníků.

U kávy, kterou jinak moc nemusím, jsem pozoroval lidičky kolem, domácí Španěly i mnoho poutníků spěchajících ke katedrále  pro svůj Credencial. Já tomu říkám "zasloužené vysvědčeni o vůli člověka". Stejnou či ještě větší musel mít Lev z Rožmitálu a jeho družina už v roce 1465, které vyslal na cestu král Jiří Poděbradský, jak o tom píše Jirásek v knize „Z Čech až na konec světa“.

Doslov