Santiago na kole

Ivan Pírko 

Předmluva

Kolik je na světě lidí, kteří putovali vlastní silou do Santiaga de Compostela napříč celým Španělskem dvakrát v jediném roce, a ještě o svých poutích napsali půvabné zprávy pro ostatní ? Znáte někoho takového - a k tomu ještě Čecha ? Je jím můj milý přítel a (dávný) spolužák pan Ing.Ivan Pírko : na jaře 2008 šel pěšky a na podzim 2008 putoval na kole. Jeho jarní deník máte na tomto blogu pod názvem "Camino de Compostela" již od srpna 2008. Nyní s jeho laskavým svolením pro vás publikuji jeho podzimní vyprávění "Santiago na kole". Kvůli omezení rozsahu příspěvků je deník rozdělen opět na čtyři díly.Přeji příjemné a poučné chvíle při čtení.

Jan

Obálka: „nultý kilometr“, tzn. západní cíp Evropy, dále už to nejde. Zde jsem byl opět moc šťastný, dojatý a sám pro sebe jsem si říkal skoro nahlas: „ nejlepší na všem je to, že mám svůj domov, svou rodinu, kam se mohu vrátit, kde mě někdo čeká. Mohu se vrátit kdykoliv a být u sebe doma. To nemá každý a přece by to mohli mít skoro všichni“.  

Jitka Press Jičín

 

Santiago de Compostella podruhé

Motto: každý život na zemi je jedním putováním

Jen 48 hodin po návratu z překrásného týdenního pobytu v Roháčích, který připravila pro 23 přátel Jitka, se vydávám na další cestu do francouzských Pyrenejí, odkud budu šlapat na kole na západní cíp Evropy mys Finisterre a zpět asi do Madridu. Za 2 dny jsem stihl návštěvu zubařky a zubní laboratoře a tak odjíždím s novým zubem. Kromě pravidelné 60 km dlouhé nedělní cyklistické vyjížďky jsem navštívil posmrtnou výstavu asi 80ti obrazů a grafik svého tchána prof. Jirouta ve Slepoticích, která mi udělala velkou radost. Poskytl jsem rozhovor jičínskému deníku, připravil  si kolo a nabalil věci na cestu. Uklidil jsem částečně zahradu, načesal maličko ovoce a ještě se stačil rozloučit s přáteli v hospodě U Šuků. V pondělí večer po 18té hodině jsem se setkal na dvoře Carga s řidičem Petrem Dusbabou a jeho kamionem Volvo. Odjeli jsme vyprovázeni Jitou a Pavlem Hejlem přes ucpanou Prahu směr Rozvadov, kde jsme podruhé povečeřeli. Skoro až do šesté hodiny ranní Petr pokračoval na německo - francouzské hranice, kde poblíž Basileje musel zastavit na 11ti hodinovou bezpečnostní přestávku. Zatím co on dopoledne spal, já kolem desáté vstal, dal ranní hygienu, lehce posnídal a začal psát deníček z cesty. Dobrý oběd jsem připravil z dobrot, které nám na cestu připravila Jita; moc jsme si pochutnali, diky.Byl chladný oblačný den, teplota jen 15 st. C. Moc jsem se těšil na všechny dny příští, aniž bych věděl, kolik jich vlastně bude a kde skončím. Chci si maximálně užít svobody a volného času, který mám. Na cestě jsem po dlouhé době konečně sám a po návratu nemám nic důležitého naplánováno; snad nechci vynechat jen Sněžku. Chci začít ve francouzském Bayonne a už na kole se znovu vrátit na jarní start pěšího putování v Saint-Jean-Pied de Port, odkud jsem 24 dní šlapal přes Santiago na mys Finisterre, což bylo celkem 885 nádherných kilometrů a překrásných zážitků. A proč znovu do Santiaga? Po návratu domů jsem si přečetl další knihu o Santiagu „Putování po nebeské stezce“ od Carmen Rohrbach. Při čtení jsem zjistil, že ne všechno jsem na cestě stačil poznat. Mám velkou chuť své znalosti doplnit a věnovat ještě více času památkám, zvláště těm románským. Jedu do Santiaga znovu kvůli samotné cestě. Je pro mě důležité být na cestě. Právě Santiago, cesta jako taková a lidé na cestě i lidé kolem, Španělé, mě fascinovali. Tím, že jsem v pohodě došel do Santiaga, život pro mě má ještě větší cenu než dříve, ještě více si ho vážím, i když Štěpán při shlédnutí fotek z výstupu na Mont Blanc před 2 týdny to trochu zpochybnil, a já ho chci  maximálně užívat. Proto ten nápad, opakovat cestu do Santiaga ještě letos, ale jiným způsobem. Nebude to asi tak jednoduché, být s poutníky co nejvíce, když volím dopravní prostředek kolo. Vzdálenosti se zkracují, když se jede na kole, ale také zážitky. Jenom tak, když člověk kráčí nohama po zemi, se naučí poznávat skutečné vzdálenosti.Naše smyslové orgány jsou přizpůsobeny pomalosti chůze. Ale budu se snažit jet společně s poutníky na kolech, abych měl co nejvíce kontakt s lidmi, dříve se ubytoval, abych s nimi mluvil, připravoval večeře společně a popíjel s nimi a  klábosil.Těším se, že budu opět asi 3 týdny jedním z herců ze všech koutů světa, kteří hrají divadlo „O životě na této planetě zvané Země“ pro všechny Španěly na překrásné scéně od Pyrenejí po Atlantik a zpět až do Madridu. Už se moc těším, až si opět vyzvednu poutnický pas, který mi usnadní tuto nádhernou cestu. Možná budu mít i štěstí, že přivezu nějaký snímek z cesty pro mé drahé. Já už ty snímky dávno mám z prvé cesty ve své mysli, ve své duši.Pauza ještě neskončila a tak mohu popíjet víno a pojídat dobrý moučník od Jity, zatímco Petr zase kouří, když nemůže pít, a hraje na počítači karty. Předtím jsme společně shlédli video a film Dva mezci pro sestru Sáru, mexická kovbojka, nic moc. Ale odjet jsme mohli až v 17 hodin. Pokračovala jízda do Francie jen s hodinovou přestávkou. Petr ji ukončil půl hodiny po půlnoci, aby mohl mít další bezpečnostní přestávku už v Bayonne, kde se rozloučíme a já naposledy přespím na pohodlném lůžku v kabině. 

17.9. středa - vstali jsme až v 8 hodin a využili čistého sociálního zařízení k ranní hygieně. Posnídali jen koláče a buchty. V 9.30 hod. jsme pokračovali v cestě za pěkného slunečného počasí s ranní teplotou 8°C. Promýšleli jsme pravděpodobný návrat domů, výhodný také pro Petra. Nejdříve bych mohl být v Madridu na své narozeniny, tj. za 15 dní, ale raději pojedu o týden déle. Petr mi prozradil, že on měl narozeniny včera, 43 let, což jsme bohužel ani nezapili; dnes večer to určitě napravíme. Před obědem jsme se setkali s Láďou z Hořic, též řidičem Carga, u benzinky na kávě. Oběd jsme tak museli přesunout na další zástavku, ale o to více jsme toho snědli; kromě polévky každý velkého ptáčka s rýží. Odpoledne teplota vystoupila na 23°C a bylo stále slunečno. Večer jsme zaparkovali v Biarritzu, asi 10 km za Bayonne; bylo 19.30 hod., po 49 hodinách od odjezdu z Jičína. Vzdálenost činila 1950 km. Na oslavu Petrových narozenin padla láhev Fernetu a několik plzeňských piv. 

Tentokráte jsem jel jinou cestou, tzv. Napoleonovou, což je stará římská silnice z Galie do Hispánie. Napoleon tu prošel přesně před 200 lety, roku 1808. Zprvu je cesta asfaltová, ale stoupá velmi prudce. Kolem jen stáda ovcí a mlhavo. Zastavil jsem až u chaty Orisson 1140 m n.m., kde byla první možnost občerstvení a přespání. Já pouze vyměnil zcela propocené triko a poobědval jsem. Bylo teplo, ale na okolních hřebenech Pyrenejí se válela mlha a začalo silně foukat.