Ivan Pírko: "Camino de Compostela" 6.až 10.etapa
2.část deníku poutníka Ivana Pírko z jara 2008
23.4. st – 6. etapa Najera 38 km, celkem 199 km.
Včera po 22 hod. se na pokoj vrátil Francouz, který spal nade mnou a začal chrápat asi jako náš Milan. Navíc bylo velké teplo a tak jsem se přestěhoval s matrací a spacákem na chodbu k otevřenému oknu. Jen řeka venku šuměla, prostě paráda. Za chvíli mě následovaly dvě mladé Angličanky, rovněž z našeho pokoje. Při snídani přisedly ke mně a moc děkovaly za výborný nápad. Nabídl jsem jim med, který mi dal na cestu řidič kamionu Franta. Když jsem se s nimi loučil a popřál „buono camino“, dostal jsem na cestu od každé medovou pusu – hezký začátek dne, ne? Taková atmosféra vládla po celou dobu cesty a to bylo pro mě to nejhezčí. Byl jsem moc rád, že jsem mohl opět vyrazit na další etapu a těšit se na podobné zážitky. Pod Vianou cesta uhýbá ke kostelu Virgen de las Cuevas Viana. Přes mírný kopec a došel jsem po mostě přes řeku Ebro a už jsem viděl panorama města Logroňo. Zastavil jsem se na náměstí Plazza del Mercado a žasl nad nádhernou katedrálou Santa Maria de la Redonde s barokními věžemi z 15. st.. Nádherný je interiér a pokoušel jsem se fotit, ale pak raději rozjímám nad tou nádherou, kterou jsem viděl. Před městem bylo ještě příjemné občerstvení, samozřejmě zdarma. Z města jsem šel dlouho parkem, který vyústil asi v 8 km dlouhou širokou písčitou stezku, po které dopoledne desítky Španělů běhají nebo intenzivně chodí (rychlá chůze tam a zpět). Úžasné, všechny věkové skupiny, hubení i silní, nikdo se nestydí. Přitom ještě, nás poutníky, skoro všichni zdraví! Cesta dále vede kolem rybníka do kopce směr Navarreta přes zavlažovací kanály vinic. Zde jsem ve společnosti Australanů poobědval před kostelem s vysokým portálem u kašny a poté si prohlédl barokní zlatý oltář vyplňující celou apsidu. Teplota se mezitím vyšplhala na 19 st. A tak jsem pokračoval v kraťasech jako včera. Další cesta vedla, bohužel, kolem frekventované silnice a ještě pražilo slunce (dokonce mě míjel koňský povoz). V této době většina poutníků už odpočívá v ubytovnách nebo ve stínu stromů. Já se jen zahaloval před slunečními paprsky čepicí s kšiltem a dlouhým rukávem trika. Šlo se mi výborně jako vždy a před 18. hod. jsem byl v Najeře. Následoval pořádný nákup v supermercadu a poprvé jsem se ubytoval v klášteře zdarma, resp. jsem přispěl do kasičky 3€. Ubytovna je tu obrovská, vše vzorně čisté. Pohorky jsem musel odložit v botárně, rovněž hůlky v hale. Využil jsem kuchyňku k velkému vaření a doplnění tekutin. Začal jsem pivem a skončil, jako vždy, u vína. Ubytovna je prostorná hala a v ní asi 200 postelí. Já měl číslo 79, tzn., že byla zaplněna asi z poloviny. Většinou starší lidé a studenti. Skoro výjimkou byla ani ne padesátiletá Italka z Trenta, velmi znalá světa, která mi byla společnicí až do večerky, což bylo ve 22 hod. V tu dobu se vše zhasne a svítí jen nouzové osvětlení. Musím říci, že po této době bylo skoro hrobové ticho až do půl sedmé ráno a já se skvěle vyspal (8,5 hod.).Je pravda, že jsem pil celý večer kvalitní víno a moc mi chutnalo. Italka cestovala sama a její muž se vydá na cestu také sám, po jejím návratu. Prý jim to víc vyhovuje. Ona jde pomalu a více si vyhoví. Manžel je prý větší drsňák – asi jako já. Mluvila o nechuti mladých Italů pracovat a raději se nechávají vydržovat rodiči, o krizi v Itálii, drahotě a zamlouval se jí můj přístup k životu, má filosofie. Měl bych vyučovat ve škole, říkala. Přeháněla, ale potěšilo to. Najera patří mezi města, která křesťané dobyli po muslimech jako první. Hlavní památkou je klášter Santa Maria la Real s královskou hrobkou a náhrobkem slavného stavitele Lopéze. Na sousedním domě je nápis: „Rey don Garcia“, král pan Garcia.
24.4. čt – 7. etapa Recedilla 31 km, celkem 230 km.
Po snídani jsem se vrátil k prohlídce města. Dal jsem si předsevzetí, že budu končit dříve a ještě více budu naslouchat druhým. Krásně osluněn už byl v půl osmé klášter Santa Maria a na třech věžích čápi. Když nalétal další, odlétl odpočatý a tak se to dělo skoro 5 minut, co jsem je pozoroval. Výstup začal borovým lesem, poté soutěskou červených pískovců, dále jen vinice a zelená barva vzrostlého obilí, která je vždy uklidňující. Velké množství starých akvaduktů bylo kolem cesty, rovněž betonových žlabů na sloupech. Za chvilku jsem došel do Azofry. Krásná je tu ubytovna s malými pokojíky, před terasou bazén na osvěžení. Ale bylo teprve dopoledne a tak jsem pokračoval po písčitohlinité pohodlné cestě dále až do vsi Cirueňa, dnes spíše městečko. Je tu velké množství nových domů a většina buď na prodej nebo k pronajmutí. Pěkný je i stadion s velkým bazénem, ale nikde žádní lidé. Zaujal mě pouze poutní kříž v poli ze 16. st. Došel jsem Němce, kteří začínají „hrát prim“, tzn., že jich tu už putuje asi nejvíce ze všech. Jeden z nich mi vyprávěl, jak se mu cesta loni zalíbila a tak jde nyní do Burgosu podruhé. Odtud se vrátí letadlem. Začal však politikou, jak není spokojen v EÚ, v Německu kromě Turků je nyní obtěžují Rumuni – a navíc ještě kradou, Američané, že si hrají na četníky celého světa a doma mají problémy, které neumí vyřešit. A tak jsem začal raději fotografovat nádherně zasněžený hřeben hor vlevo s horou San Lorenzo (2262) a kochal se a radoval z nádherného dne. Na obloze nebyl ani mráček. Půl hodiny po 12. hod. jsem přišel do San Dominga. Překrásný je románsko gotický chrám, u kterého jsem dlouho obědval a ještě měl dlouhou siestu, jak je ve Španělsku zvykem. Bylo moc horko, možná přes 22 st., ale sluníčko pálilo. Po obědě jsem pokračoval přes Graňon kolem dubů a tamaryšků do Recidelle, což je hranice Kastilie, kde jsem se ubytoval v hezké ubytovně se zahrádkou a kuchyňkou za dobrovolný příspěvek, tj. 3€. Měl jsem dost času na přeprání prádla i sebe a přípravu chutné večeře včetně polévky. Za den to dalo 31 km.
25.4. pá – 8. etapa Agés 40 km, celkem 270 km.
Ani hodinky nemusím mít, vždy jsem spal v blízkosti chrámu nebo kostela, kde jsou velké zvony, které stále odbíjejí. Když odbily šestou, těšil jsem se na pravidelný rituál, tj. hygiena, snídaně, balení batohu a vycházka. Už v 7 hod. jsem opustil příjemnou ubytovnu a pokračoval v pohodlné cestě; již v Kastilii, zemi hradů, do Belorada. Stále v zeleni obilí, členitou krajinou, která mi připomínala naší Vysočinu, vlevo stále zasněžený hřeben hor. Byl překrásný den, asi 23 st.. V protisměru se zdravím s mladým Francouzem, který už se vrací ze Santiaga a říkal: “celkem 3100 km, asi 80 dní nádherné cesty“. Ano, souhlasím, je to paráda. A tak se ani nedivím, když mě při obědě ve vsi Villafranca míjí beznohý poutník jedoucí na kole vleže a jen ruce ho dovezou do Santiaga – obdivuhodné, co člověk dokáže, když má vůli a chce! Ano, je to o vůli, nebýt pohodlný, jak to často vidím kolem sebe. Naopak 6 italských poutníků čekalo zde na autobus, který jim usnadnil cestu do Burgosu, tj. asi o 40 km. Ale je to jejich věc a jejich rozhodnutí, které musím také respektovat. Vzpomněl jsem si na závody v cyklistice v rakouském St. Johannu, kde Jitka měla podobný „zážitek“ s italskými cyklisty. Po obědě jsem stoupal prudkým svahem až do výšky 1150 m n.m. s vyhlídkou na zasněžené pohoří. Potom širokou hlinitou cestoulesem buků a později borovic, vřesovců až k osamělému románskému klášteru San Juan de Ortega, který jako ubytovna byl mimo provoz (nedávno zemřel pan farář a tak už mi polévku neuvaří, což dělával). A tak jsem musel pokračovat sestupem další 4 km do vsi Agés, kde jsem se ubytoval v novém hotelu za 6€. Celkem to bylo pohodlných 40,3 km.
26.4. so – 9. etapa Hornilos del Camino 44 km, celkem 314 km.
Příjemný a zábavný byl včerejší večer s brazilskými cyklisty ze Sao Paula, které má tolik obyvatel jako celé Česko. Užívají si to tady dva mladší Brazilci. Chlubili se, že až 60 km denně na horských kolách zvládnou. A tak jsem jim vyprávěl o cyklistických výletech po Evropě, ale nechtěli věřit, co se dá za den stihnout. Naučili mě používat internet, resp. mailovat ze zahraničí, což jsem zatím nikdy nedělal. Ráno mě předjeli na kolech, ale při stoupání do sedla po kamenité cestě šli pěšky, resp. kola tlačili, a tak jsme na vrchol ve výši 950 m n.m. přišli společně.Musím se vrátit ještě ke včerejšku. Jak jsem obdivoval beznohého cyklistu, tak jsem ho v noci proklínal. Chrápal a vykřikoval, že mě v noci stále budil a já mu nadával – naštěstí nerozuměl. Po 7. hod. jsem pokračoval směr Burgos přes dvě nepříliš hezké vesnice, ale cesta rychle ubíhala. Řekl bych, až příliš rychle. Kolem jen louky nebo zelené obilí. Před sebou jsem měl tři dvojice poutníků a šli dost ostrým tempem. A tak jsem se vyhecoval a začal je stíhat. Do Burgosu to bylo 24 km. Nejprve jsem došel Australany, poté Španěly – ti se nechtěli dát předejít a trochu zvýšili tempo a nakonec na předměstí Burgosu docházím dva Němce. Ti se ale asi naštvali a na zbývajících 6 km do centra města použili městský autobus. Byla to fádní cesta po silnici a chtěl jsem ji mít rychle za sebou. A tak už v 10,35 hod., tj. ani ne 3 a ¼ hod. asi 20 km cesty. Slušný průměr 6,6 km/hod. Ve městě mě předjela mladá Španělka na kole, zastavila a doprovázela asi 1 km pěšky. Chtěla mě dovést do centra a ukázat mi město a povídat si se mnou. Kdyby nemusela pracovat, šla by prý se mnou až do Santiaga. Představila se jako Silva a setkání ji potěšilo tak, že mě při loučení začala líbat. Nedošel jsem s ní až do centra, zastavil jsem totiž v supermarketu a udělal větší nákup, neboť v batohu jídlo a pití už chybělo. Dlouho jsem se toulal Starým městem a obrovská gotická katedrála mě dostala. Žasl jsem nad její nádherou a říkal si, co ti předkové uměli a dokázali. Stavěli ji tři generace německého stavitele Hans-Juana; on, syn Simon a vnuk Francesco. Kolem hlavního trojlodí je mnoho kaplí. Je to gotická nádhera se sochami. Abych to vstřebal a zažil, odbočil jsem vedle do parku a obědval a odpočíval. Skoro 2 hod. jsem si dopřál. Láhev vína jsem musel otevřít hůlkou, neboť vývrtka chyběla. Na teploměru bylo 26 st. Teprve v 15 hodin jsem pokračoval do Tardajosu. Šel jsem sám, většina poutníků už dávno odpočívala v ubytovnách. Bylo horko; jindy drsná krajina mesety byla velmi příjemná, kšiltovka mě chránila před sluncem a též dlouhý rukáv trička. Byl jsem odpočatý a v maximální pohodě. Ubytovna ve vsi měla jen 8 míst a bylo volné už jen jediné. Přesto jej neberu, neboť ho nabízejí jen s polopenzí a já si nesu mnoho jídla v batohu, které chci sníst jako každý večer, a ráno mít batoh co nejlehčí. A tak jsem stoupal dalších 7 km do Hornilos, kde jsem se ubytoval a navečeřel. Druhou večeři mi nabízeli Angličané a nakonec jsem poseděl s 9 Francouzi až do večerky, tj. do 22 hod.. Skvělá parta, 3 chlapi a 6 ženských; výborná zábava, i když francouzsky vůbec neumím. Po večeři se Španělé diví, že tu jsem opět s nimi, neboť oni na 20 km použili autobus. Nechtěli věřit, že jsem ušel 44 km. Začali mě oslavovat a musel jsem s nimi ještě pít.
27.4. ne – 10. etapa Boadilla del Camino 39 km, celkem 353 km
Svátek má Jarda a tak jsem psal SMS.Trochu jsem si přispal a tak až před 8. hod. jsem pokračoval mesetou, což je nekonečná náhorní planina, cca 900 m n.m., pustá krajina. Kolem jen zelená tráva a občas hromada kamení. Malé vsi jsou od sebe velmi vzdálené, kamenné stavby, jen poutníci je tu asi drží při životě. Nekonečná je cesta, naštěstí ve společnosti neznámých přátel, dnes Holanďanů. Počasí ovšem přálo, mírný větřík, teplota po ránu kolem 14 st. Vpravo je černá kotlina. Severní meseta končí u Hontaras, což je opět jen kamenná ves. Zde jsem si vzal kraťasy a v tričku pokračoval údolím ke zřícenině San Antón, bývalý gotický kostel. Těšil jsem se do Castrojenz, kde jsem plánoval oběd. Před obcí je úžasná Nuestra Seňora del Manzano, což je španělský kostel a nad ním starý hrad. Tato pevnost viděla mnoho bojů mezi křesťany a maury. Na náměstí jsem nakoupil a dlouho seděl a obědval a užíval siestu. Ale nohy se těšily na další „práci“ a já jim říkám: „pospíchejte pomalu“. Středověkou silnicí jsem pokračoval úrodnou rovinou k Rio Odrilla. Následovalo nekonečné stoupání vápencovou pustinou do výšky 900 m n.m., kde znavení poutníci odpočívali. Já však pokračoval dolů k řece Pisuerga, přes kterou vede starý most z 11.st.; má 11 oblouků a je nově opravený nákladem EÚ. Zde jsem se rozloučil s chudou Kastilií a začal v provincii Palencia. První ves Itero de la Vega mě příliš nenadchla a tak jsem to natáhl až do Boadilla del Camino, což bylo dalších 8 km, málem osudných. Celkem 3 hodiny jsem se nenapil vody, jen víno jsem měl v batohu, což v horku při 23 st. nebylo to nejlepší. Poslední kilometr jsem se spíše jen motal do cíle, což dalo 39 km za celý den pod žhavým sluncem. První kroky vedly ke kašně, kde jsem vodu získal otáčením velkého kola. První doušky chutnaly jako kvalitní víno, snad ještě více a opět jsem ožil. Od 70 m vzdáleného hotelu přišel majitel a nabídl mi ubytování. Když poznal, že jsem Čech, kde nedávno byl, a ještě žádného Čecha v hotelu neměl, nabídl ubytování zdarma. Objednal jsem si hned pivo, potom druhé – to už přinesl místo třetinky půl litru jako v Čechách, opět za 1€- a teprve po něm jsem mohl trochu pojíst a vypil třetí pivo. Poté už v obvyklé pohodě jsem se šel ubytovat a byl jsem nadšen komfortem celého komplexu nového hotelu. Poutníků tu bylo jen 12 a tak jsem si to max. užíval. Mladší Němec připravil společnou večeři, na kterou pozval nevím proč také mě, a byl to opět nádherný přátelský večer. Společnost u večeře tvořili: dvě Španělky, Brazilka, Korejec, Švýcar, Němec, majitel hotelu a já, tj. 8 osob. Společně jsme večeřeli, popíjeli, nakonec káva, čaj, zmrzlina. Mluvilo se převážně španělsky, ale mohl jsem se zapojit se svou italštinou, kterou mnozí používali. Jen Korejec nemluvil, ale usmíval se a hodně jedl. Brazilku skoro šokovalo, když jsem jí vyprávěl o krajanech, s kterými jsem včera trávil večer a ukázal dvě vizitky Brazilců, cyklistů.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.