8.5. čt – 21. etapa (u nás doma svátek) Arca 48 km, celkem 765 km.

Opět jsem si přivstal, neboť jsem chtěl být co nejblíže cíli, tj. Santiagu. Ještě za šera jsem prošel Palas de Rei, kde jsem potkal desítky poutníků jdoucích stejným směrem. Někteří byli skoro závodníci, ale to mě nevzrušovalo. Už je znám; po 2 hodinách jim dojdou síly a v poledne většinou končí. Počasí poprvé smutné, zamračené, ale ani to mi nemohlo pokazit dobrou náladu. Snažím se fotit sušáky na kukuřici, kterých je tu mnoho, vše je z kamene. Dále kamenné „kašny“ na praní prádla. Brzy začal padat drobný, ale teplý déšť. Občas myslím na svého souseda Karla, jak se mu daří v Pamploně, zda ještě odpočívá nebo už pokračuje v cestě do Santiaga. Rád bych mu pomohl, ale zatím nevím jak. Cesta je hlinitopísčitá, velmi pohodlná; čím blíže k cíli, tak se mi zdá snadnější. Obědval jsem v Arzue, když nejvíce pršelo. Po obědě jsem pokračoval vonícími eukalyptovými lesy. Byla to nejzdravější procházka do 48 km vzdáleného cíle v Arce. Krásné upravené domy a zahrady, v nich fuchsie a kamélie a mnoho sestříhaných okrasných keřů. Předcházel jsem  po silnici dvojici poutníků, kteří neměli batohy na zádech, ale přívěsný vozík-dvojkolák a v něm všechny potřebné věci. Ubytoval jsem se s spoustou jiných poutníků v albergu, vlastně ubytovně na okraji města Arca za obvyklá 3€. Hodně jsem nakupoval a dlouho vařil. Ve 22 hod. ještě odmítám večeři se Španěly. Spát jsem šel mimořádně pozdě, až po 23 hodině. Dnešní cestu jsem nazval zdravotní procházkou, i když trochu delší – 48 km.

 

10.5. so – 23. etapa Vilaserio 40 km, celkem 825 km

Včera jsem zapomněl na pomník papeže, který je na náměstí v obci Monte del Gozo, hned vedle kaple Eremita de san Markos. Na samém vstupu do Santiaga je monument s bustami nejvýznamnějších osobností světa, kteří Santiago navštívili v historii už dříve. K mému velkému překvapení tam je busta Lva z Rožmitálu, kterého v roce 1465 vyslal na cestu po Sv. Kateřině, tj. 26.11. (to má narozeniny má Jita) král Jiří Poděbradský, jak o tom píše Alois Jirásek v knize „Z Čech až na konec světa“. Družina čítající 40 lidí a 60 koní a dva povozy, vybavena zlatými a stříbrnými dukáty a průvodními listinami od krále Jiřího. Jel nejen za dobrodružstvím, ale hlavně, aby u knížat a králů zachoval přízeň králi Jiříkovi. Sám král svého švagra podporoval. Počasí opět nepřálo, zataženo a tak vícekrát oblékám pláštěnku. Cesta je velmi členitá, většinou borovými lesy nebo eukalyptovými háji. Už je méně hospodářských stavení, ale více překrásných domů s pěkně upravenými zahradami. Vegetace je tu opravdu bujná; místy mi to připomínalo lesy v Nepálu. Také tu rostou jedlé kaštany. Nejvíce mě překvapilo nádherné značení cesty, snad ještě lepší než před Santiagem. Tzv. kilometrovníky byly občas až 4 na jeden km!, ale zcela nepravidelně. Posnídal jsem opět až cestou a velký nákup uskutečnil ve městě Negreira, kde jsem si v ubytovně ještě uvařil. Líbil se mi tu románský most ve vsi Ponte Madeira. Ale zbývalo ještě hodně času a tak jsem pokračoval do další ubytovny v obci Vilaserio, což dalo 40 km. Ubytovna obce byla otevřená, ale žádný správce. Já přišel první, druhá Italka Claudia, mladá lékařka ORL z Janova, poté cyklista Antonio ze Španělska a později ještě německý pár. Vše fungovalo, jen kuchyň ostatním chyběla a tak jsem nabídl svůj vařič – byli nadšeni. V přízemí byla jídelna, nahoře 3 pokojíky; chyběly postele, jen pěkné matrace byly postavené u zdí. Já si ustlal v přízemí v jídelně, ostatní šli do patra. Ale Claudia se vrátila, že se sama bojí a svou matraci položila vedle mé. Nemohl jsem nic namítat, jen jsem ji upozornil, že z večera občas chrápu, ať do mě strčí. Nestrkala a já se vyspal dobře.

11.5. ne – 24. etapa Cee, 40 km, celkem 865 km.

Již před 7. hod. jsem při svítání pokračoval za vytouženým cílem, což bylo dostat se do blízkosti Finisterry. Opět bylo zataženo, dokonce drobně mrholilo. Ze začátku byly borové lesy, potom drobná políčka a zemědělská stavení. Dostal jsem chuť na mléko a tak při první možnosti jsem oslovil panímámu, že chci koupit litr mléka. Souhlasila a tak jsem podal svůj ešus a plný mi jej vrátila a nabídla místo na lavici na dvoře, kde jsem dobře posnídal a ještě pokecal. Žádné poutníky ani turisty jsem ale nepotkal, jen dva Španělé v protisměru a tak jsme si chvilku povídali; prima chlapíci. Na oběd jsem využil otevřenou kuchyňku poutnické noclehárny v Olveiroe, kde bylo teplo a čisto a nemusel jsem použít svůj vařič ani nádobí. Cesta do Cee, což už je město u moře, byla trochu nudná. Asfaltová silnice bez provozu se střídala s kamenitou nebo písčitou. Kolem jen vonící keře, občas nějaké stromy, hlavně borovice a mnoho jich bylo nově vysázených. Jinak je to zelená pustina bez lidských obydlí, skoro 15 km. Na obloze stále černé mraky, ale jen občas mrholilo. Při sestupu k moři dokonce začala mlha. Poměrně snadno jsem našel provizorní noclehárnu, ne tu pravou, ale byla též pro poutníky ze Santiaga zdarma. Bohužel obchody uzavřené, byla neděle a tak jsem navštívil alespoň cukrárnu, v baru koupil víno a dojedl zbytky. Ráno jsem však musel dlouho spát, neboť vstupní brána se otevírala až od 8 hodin – dříve jsem se  ven nedostal. Dnes to bylo přesně tolik km, co včera, tj. rovných 40 km.

 

12.5. po – 25. půl etapa, Finisterra, Konec země 20 km, celkem 885 km.

Včera jsem byl v noclehárně sám, ale jen do 22. hodiny. Už jsem ležel, když přišli 2 mladí Němci a s nimi 2 Španělky. Byli dost hlasití a tak se nedalo spát. Asi ve 23 hod. za mnou přišla jedna z nich s omluvou za rušení a zároveň pozváním na večeři o patro výše, na chodbu, kde vařili. Dlouho jsem odmítal, až jsem podlehl asi 35tileté tmavovlásce, když mě vytáhla ze spacáku. Mladí Němci, na cestě jako já, ale už 7 týdnů,  vařili a popíjeli, a Španělky se jen bavily a já nakonec s nimi. Pracují na Malorce jako recepční hotelu a vládly němčinou a dokonce znaly i mnoho českých slov, hlavně těch méně slušných. Mě se tak večer protáhl přes půlnoc, jim až do ranních hodin. Nakonec jsem uvítal, že vstávám až po 7. hodině. Posnídal jsem a úderem 8. hod. jsem se vydal na poslední zbytek cesty, asi 20 km, do Finisterry, což je západní cíp Evropy. V červnu 1977 jsem byl na severním cípu, kterým je Nordcap s Jitou, v roce 1996 na jižním cípu Evropy Gibraltaru také s Jitou a nyní je to Cabo Finisterre (španělsky) nebo galicijsky  Fisterra. Dlouhé písečné pláže byly bez lidí, ani slunce nesvítilo, jen 16 st., vysoká oblačnost. Cesta vedla převážně borovým lesem, později kolem pobřeží. Románský kostel  z 12. st., nyní opravovaný, je poslední před „Koncem světa“. Od kostela už jen 3 km po asfaltové silnici se jde ke kamennému kříži a poté skála a maják. Přesně ve 12 hod. zde skončilo mé putování od francouzských hranic. Dále už jen zatažená obloha a moře. Kdosi řekl, že sny umírají, když se uskuteční. Můj sen tedy zemřel. Seděl jsem dlouho na kameni u moře Atlantiku a přemýšlel o tom, že celý život je vlastně cesta či pouť, která jednou skončí. Málo lidí si to připouští nebo na to myslí. Stále jen pracují nebo skoro nic nedělají. Má cesta končí, ale už vymýšlím další. Možná to bude podobně dlouhá cesta do Vatikánu, možná směrem na východ. Tam sice žádný cíp není, ale např. Vladivostok by jím mohl být.

Ubytování pro poutníky ve Finisterra má jen 20 lůžek a tak kdo neměl rezervaci, měl smůlu. Řešil jsem to ubytováním v samostatném pokoji pěkného hotelu Ancora za 18€. Poprvé si dopřávám max. komfort. Ale za cestu dlouhou 885 km si to snad zasloužím. Velký nákup jsem udělal v supermercadu, poobědval, psal maily, procházel se po pobřeží a odpočíval. Slunce ne a ne se prodrat skrz zataženou oblohu. I tak jsem byl moc rád, že se tu mohu kochat hezkým pohledem na moře a okolní kopce. Při návratu od majáku do města Finisterra se po týdnu znovu potkávám s Giorgem a jeho manželkou Elsou z Torina, s kterými jsem prožil nádherný večer právě před týdnem v obci Fonfria. Ze Santiaga sem přijeli autobusem, neboť věděli, že jsem měl v plánu dnes tu být i já. A to se také stalo – neuvěřitelné! Vracejí se večer do Santiaga, ale já jejich opětovné pozvání na večeři tentokráte nepřijal, neboť jsem si chtěl vychutnat tento nádherný den na „Konci světa“. Zajímavá byla informace o jejich letecké dopravě z Itálie do Španělska. Koupili si letenky cca 6 týdnů předem a letěli z Bergama přes Valencii do  Leonu a zpět za pouhých 35€! Zbylou část cesty vlakem. Podobné informace mi poskytli Němci, kteří také platili za zpáteční letenku cca 40€. Vše si zakoupili prostřednictvím internetu, vždy ale 6 – 8 týdnů předem (tzv. nízkonákladové lety). I Jakub z Brna letěl do Francie za 750 Kč.

 

  

13.5. út – už nikam pěšky nejdu.

Nádherně jsem si užil hotelový pokoj; vařil, pral a hlavně odpočíval. Vstával jsem až v 7 hodin rozhodnutý, že se vrátím do Santiaga autobusem v 8, 20 hod..Skoro plně obsazený, klimatizovaný a pohodlný byl přistavený autobus. Loučím se s Claudií, která byla mou partnerkou poslední 3 dny, i když jsme šli každý svým tempem. Říkala mi, jak jsem udělal dobře, že jsem nespal v poutnické ubytovně, kde poprvé netekla teplá voda. Cesta do Santiaga vedla ze 2/3 podél moře, trvala skoro 3 hodiny a stála 12€. Místním autobusem jsem v Santiagu přejel z autobusového nádraží na vlakové do vzdálenosti asi 5 km. Nakoupil jsem si dobroty na oběd, jízdenku do Viga za 8€ a ve 12,30 hod. jsem odjel rychlíkem do Viga. Vlak byl čistý, klimatizovaný a já obsadil čtyřku se stolečkem a skoro celou cestu obědval a popíjel – grilované kuře s bramborem, pivo, víno, sýr, ovoce – nejpohodlnější jídelní vůz jaký znám. Počasí stále nic moc, zataženo, občas mírný déšť. Ve Vigu jsem byl ve 14 hod.. Koupil jsem si jízdenku na autobus do Braga, což je větší město v Portugalsku, blízko kterého jsem se měl setkat s Petrem Dusbabou, řidičem kamionu Carga Jičín. Ten měl zítra dopoledne vykládat zboží asi ve 20 km vzdáleném Caldelas. Jizdné stálo 10€ a odjezd byl až v 18,15 hod. SČ (v Portugalsku bylo o hodinu méně). Volný čas jsem využil k prohlídce moderního města Viga, ale pro mě nic zajímavého. Příjemné bylo ale počasí, neboť už svítilo slunce a teplota byla kolem 20 st..

Před odjezdem z Viga do portugalského města Braga  jsem odeslal poslední maily domů. Asi 1,5 hod. trvala cesta skoro prázdným luxusním klimatizovaným  autobusem.  U nádraží během 5 minut jsem obstaral ubytování v malém soukromém občerstvení, resp. hospůdce, a z požadovaných 20€ slevil majitel na 15€. Řidič kamionu mi napsal adresu, kam mám zítra přijet kde bude vykládat náklad. Bohužel toto místo na mapě není, nezná ho ani majitel kde bydlím a tak jsem šel do blízkého hotelu, kde ochotná recepční, hovořící ovšem jen portugalsky, hledá adresu na internetu. Ale ani ona nebyla schopná mi do mapy označit hledané místo. Na určení přesnějšího místa žádám znovu Petra, ale jeho odpověď zněla: „směrovka souhlasí, je to pod Bragou, kousek od silnice 101 – to je v klidu.“ Kousek má být asi 20 km.

 

14.5. st – až k Lisabonu

Spal jsem až do 7 hod., i když v Portugalsku bylo teprve 6 hodin. Po snídani jsem odešel na blízké autobusové nádraží a koupil si jízdenku. Trochu byl problém kam, neboť uvedenou adresu ve výdejně jízdenek přesně neznali a podobně na tom byl i řidič autobusu, který mě vezl. Znali jen směr a tak asi po 25 minutách řidič se ptá přistupujících cestujících, zda mu pomohou určit místo, kde mám vystoupit. Jeden z cestujících uvedenou firmu znal a tak asi po 40 minutách jsem vystoupil. Zbývají prý asi 4 km, ale začalo pršet. Pěšky se mi nechtělo a tak jsem jel dalším autobusem. Řidič mi ukázal směr, kde firma sídlí, kde mám čekat na Petra. Zbývalo asi 700 m a tak jsem zastavil BMW, jehož řidič mě dovezl na uvedenou adresu. Bylo 9,45 hod., ale ve firmě nebyl nikdo, neboť pracují až od 10 hodin. Počkal jsem v sousední firmě a asi za 30 minut přijel český kamion  Carga s řidičem Petrem. Radostně jsme se přivítali, rychle proběhla skládka zboží (skla ze Světlé n/S.) a teprve poté nám bylo sděleno místo zpětné nakládky. Bohužel nikoliv směrem domů, ale ještě 70 km jižně pod Lisabonem, což bylo celkem 400 km. Zde jsme večer naložili kamion a  zaparkovali, neboť byla bezpečnostní přestávka 11 hodin. A tak jsme večeřeli a popíjeli a hráli hry na počítači.

 

15.5. čt – začíná návrat domů

Po páté hodině jsme odjeli konečně východním směrem, tzn. začali se vracet domů. Snídali jsme cestou, vařil jsem v kabině kávu a čaj, obědvali před kamionem. Ohřál jsem guláš od paní Dusbabové, manželky Petra.  Ale v 17 hod. před Zagarozou jsme museli cestu ukončit a opět bezpečnostní přestávka 9 hodin. A tak znovu fernet, večeře, pivo a opět hry na počítači (Milionář). Už jsme byli 310 km před Barcelonou. Venku bylo příjemných 20 stupňů. Za 10 hod. ujeto 861 km!