29.4. út – 12. etapa Sahagun 39 km, celkem 417 km.

Odpočatý a vyspalý již v 7,15 hod. odcházím, abych zvládl nejvzdálenější vsi – 17,5 km přímé štěrkové polní cesty, po rovině. Nemám to rád na kole, natož pěšky. Navíc bylo velmi chladno a studený protivítr. Byl jsem líný rozbalit batoh a vyndat rukavice a tak jsem se zahřál ostřejším tempem. Snad 35 poutníků před sebou postupně míjím až jsem na čele skoro 200 členného pelotonu poutníků, který se každý den přemísťuje. Krátce jsem se zastavil s poutníkem v protisměru. Byl to Angličan a jde tutéž cestu, ale od moře k Pyrenejím. Ptám se proč? Jednoduché, šel po větru od západu, zatím co my všichni bojujeme s větrem. Kolem cesty roste buď tráva, ale více bylo zeleného obilí, občas osamělé duby. Kdo to tu zasel, kdo to kdy sklidí, říkám si sám pro sebe. Jen 3 hod. a 5 minut trvala fádní cesta do 17,5 km vzdálené obce Calzadilla de la Dueta. Krátká zastávka v hospodě a už jsem pokračoval do Ledigos a Terradillos, kde jsem v závětří zahradní restaurace poobědval. Nesmím zapomenout, že na dlouhé cestě mezi vesnicemi byl španělský řidič s autem a nabízel kávu a drobné občerstvení. V další vsi jsou stavby jen z vepřovic (cihly z bláta a slámy), ale krajina je již členitější a začínají lesy. Před Sahagunem je krásný románský kostelík. Ubytoval jsem se v hotelu Viatoris s výborným zázemím a internetem v ceně 7€. Nakoupil jsem dobré maso a připravil skvělou minutku na oleji. Podruhé jsem musel večeřet se Španěly a ještě ochutnával, co připravil Holanďan Simon, původem z Bergama. Opět příjemný večer jako skoro vždy a tak spát  jsem šel skoro poslední po 22 hodině

 

.

30.4. st – 13. etapa (dnes u nás doma se pálí čarodějnice) Mansilla de las Mulas 37 km, celkem 454 km.

V hotelu spalo asi 25 poutníků, neboť drtivá většina dala přednost klášteru nebo obecní ubytovně, což je vždy levnější. Asi polovina nás trávila večer v kuchyni, kde je to pro mě vždy nejpříjemnější (u jídla a pití se nejdříve seznámíte). Druhá polovina se stravovala v blízké restauraci, kde bylo poutnické menu za 8€, vždy včetně vína. V kuchyni se lidé více sblíží, pomáhají si a hlavně každý nabízí rád své speciality.Chladné, ale slunečné bylo ráno, ale vítr opět studený a silný zrovna jako včera. Přestože jsem si přispal, po snídani jsem odešel jako jeden z prvních v 7,30 hod.. Prohlédl jsem si románské kostely San Lorenzo a San Tirso. Mají ozdobné apsidy a mohutné věže s arkádovými okny. Vše je z cihel  a ve 12. a 13. st. je stavěli muslimové. V době, kdy na poloostrově převládali křesťané. Do Burgo Ranero vede pohodlná písčitá cesta podél platanů a vedle je asfaltová silnice, asi 4 m široká, po které jezdí jen poutníci, cyklisté. Vlastně to jsou jen  turisté na kolech, jedou asi 50 km denně, ale zde už jich jezdilo mnoho. Napočítal jsem jich asi 40, tzn., že je jich  skoro čtvrtina ze všech poutníků do Santiaga. Na začátku jich bylo tak 6%. Cesta je totiž velmi pohodlná, téměř bez aut – jen taxi – pro pomoc poutníkům nebo ostraha poutníků – městská policie. Vše tu opravdu funguje pro nás, poutníky. Kolem cesty bylo vzrostlé obilí, žito bylo skoro 1 m vysoké, nižší byl ječmen a pšenice. Některé pole bylo čerstvě zoráno, jiné leží ladem, občas slatiny – prohlubně země a stojící voda a v ní kvákající žáby. Zajímavé jsou zavlažovací systémy. Ve vsi Reliegos jsem fotil sklepy s klenutými vchody a z nich vyčnívající komíny. V hospodě u silnice si dávám pořádné pivo ve společnosti Němců, neboť jsem měl v nohách už 31 km. Obědval jsem poprvé na jednom z mnoha odpočívadel pro poutníky podél cesty. Je to taková malá oáza s kamennými nebo betonovými lavicemi a stoly, chráněné proti větru a slunci, dle možnosti i voda, někdy topeniště na grilování. Vpravo v dálce už jsem viděl pásmo velehor Sierra Cantabrica. Vpředu jsou menší hory a tam jsem směřoval já – do Galicie, což bude cíl mého putování. Ve vesnicích jsou domy opět jen z vepřovic, ale mnohé už jsou obložené pálenými cihlami, tzn. obklad tvoří režné zdivo. Do Mansilla de las Mulas vedla opět rovinka, ale v nadmořské výšce cca 900 m. Bylo to pohodlných 37 km.

 

1.5. čt – 14. etapa Villadangos 42 km, celkem 496 km.

Včera jsem využil volný internet jednak k pravidelným relacím s Jitou a napsal též pokračování pro jičínský deník. Spalo se báječně, nikdo nechrápal a tak po snídani v 7 hod. jsem se vydal na cestu. Italové z Vicenzy, Carlo a Enzo, výborní parťáci, odcházejí pokaždé ještě za tmy a jsou vytrvalí. Začali o den později než já a už mě mají. Beru to s humorem, neboť zde nejde o závod, ale užít si to a to se mi zatím nadmíru daří (Jita mi doporučuje ještě pomalejší tempo). Ještě před 11. hod. jsem byl v nádherném městě Leon, snad s nejkrásnější obrovskou bílou katedrálou s mnoha věžemi. Nepodařilo se to ani vyfotit a tak jsem se dlouho díval a odpočíval. Kousek dále je neméně hezká románská bazilika San Isidoro, což je klášterní kostel s hrobkou leónských králů. Poté jsem se toulal uličkami a dostal se až k největší stavbě města, což je přenádherný špitál San Markos. Část dnes slouží jako luxusní hotel – 2lůžkový pokoj 100€. Skoro 100 m dlouhá budova je pokryta sochami a ozdobami a před budovou překrásný park, kde bych vydržel dlouho, kdyby tam nebylo tolik lidí, kteří fandili hře podobné našim kuželkám. Nehází se ale dřevěnou koulí, ale dřevěným předmětem podobným „splácnuté kouli“. Počasí tentokráte bylo optimální; jasno, slunečno, foukalo jen málo, 17 st.. Obědval jsem v jiném parku, kde byl klid a pohoda, fontána s pitnou vodou. Po obědě jsem pokračoval pustinou, ale kvetoucí, trochu trávy a keře, vřesoviště, levandule, jalovce a občas ojedinělé duby. Když jsem se blížil obci  Villadangos,  kde jsem se ubytoval, začaly i vinice a ovocné sady. Vpravo a přede mnou opět zasněžené pohoří. I dnes to bylo stále kolem výšky 900 m n.m., na procházku ideální počasí. A tak to dalo slušných 42 km. Ubytování čisté, pěkné, málo obsazené, za pouhá 3€. Nefungovaly však obchody, byl svátek a tak jsem utrácel v restauraci. Zde mě dokonce kousl malý ratlík do nohy, ale jen přes kalhoty.

2.5. pá – 15. etapa Murias de Rechivaldo 32 km, celkem 528 km.

Zapomněl jsem napsat, že za Sahagunem, tj. ve 13. etapě jsem překročil hranice do Galicie.Italové mě vzbudili už před šestou a tak jsem využil čekání na ranní rozbřesk ještě k napsání mailu. Žádal jsem návrat kamionem už na pátek 16.5., a to se budu ještě flákat. Je pravda, že budu mít ještě více času na povídání s poutníky, což mám rád. Den však nezačal příliš šťastně: 1/ prasklé poutko u řemínku hodinek, 2/ záměna trekových hůlek – někdo ráno odešel s mými, 3/ ztráta kšiltovky připnuté na batohu. Nevadí, nic se neděje, den mi to přece nepokazí. Časně jsem odešel z ubytovny a první snímek byl až v Hospitál de Orbigo, kde bylo mnoho čápů, skoro jako na každé věži v tomto regionu. Cesta vede nejprve podél silnice, polní, kamenitá. Kolem mnoho zavlažovacích kanálů, kde pěstují kromě obilí – pšenice i zeleninu. Vstup do města vede přes nádherný dlouhý kamenný most, v oblouku, do kopce i s kopce a ještě zvlněný. Říká se o něm, že je to král všech středověkých mostů přes řeku Orbigo. Při přechodu této řeky bojovali mauři s křesťany. Na okraji mostu jsem navštívil hospodu a uvnitř fotil 2 románské obrazy s nápisem: „hrdinský čin na čestné cestě – 1434, poslední evropský středověký turnaj, Don Suero de Quiňones, udatný výtečník“. Dále už byl terén členitý s mnoha barevnými keři, v pozadí hory, zajímavé. Došel jsem mladší Italy z Maceraty, ale dlouho jsem s nimi nevydržel. Jejich tempo odpovídalo tomu, že začali až mojí 4. etapou v Pamploně (Pyreneje je odradily) a o 3 dny dříve než já ve Francii; stejně jen nadávali na nedávného vítěze voleb Berlusconiho a tak jsem je brzy opustil a šel si svým tempem. Cesta do většího města Astorgy byla ještě hezčí a tak jsem si ji vychutnával. Na náměstí jsem si nakoupil a uspořádal bohatý pestrý piknik. Přišli za mnou dva emigranti ze Švýcarska (poznávací značkou byla opět má vlaječka na batohu), asi v mém věku. Rádi by se na rodnou Moravu vrátili, ale nemají prý 1,5 mil. Kč na byt. Šli si koupit pizzu za 4€, o kterou se rozdělili, a zapíjeli vodou z kašny, kde já chladil piva. Nabídl jsem jim červené víno a bylo mi jich trochu líto. Staré město je uzavřené hradbami. Líbila se mi jak radnice s věží, tak pozdně gotická katedrála a musel jsem si ji prohlížet a fotit ze všech stran včetně skulptury při vstupu. Vedle je biskupský palác, který stavěl Gaudí stejně jako kostel La Sagrada Familia v Barceloně. Slouží jako muzeum Svatojakubské cesty. Cestu jsem ukončil v příští vsi v soukromém hotelu, který je vždy dražší – 7€. Navíc neměl kuchyňku. Dnes to bylo 32 km. Po večeři jsem se setkal s Klárou ze Zlína, asi 35 let, která přiletěla do Leonu a za 3 dny zvládla 60 km a nohy má samé puchýře. Španělé jí však nohy ošetřili. Chtěla pokračovat se mnou, ale to jsem musel absolutně odmítnout. Co bych s ní asi celý den dělal? Pomohla mi vypít láhev červeného a sníst výborný sýr, to jí šlo lépe.  Byla hodně vlezlá a to já nemusím.