18.4. pá – 1. etapa 27 km – Roncesvalles

Už v 5.30 hod. budíček, poslední společná snídaně hemenex, a rychle jsme balili. Franta chtěl odjet v 6.15 hod. do Madridu, ale loučili jsme se až v 6.30 hod, což byl i pro mě minimální čas na 2 km vzdálené nádraží. Šel jsem ještě za tmy, ale vše jsem lehce zvládl. Vlak do Bayonne byl obsazen jen asi z 1/3, tj. stejně jako u nás, ale naprosto čistý a tichý. Teprve zde jsem si koupil jízdenku na další vlak do 50 km vzdáleného startu mé poutě, což bylo St.Jean Pied de Port za 6.20€ s 25% slevou pro důchodce, resp. na „Z“ kartu. Malé čekání jsem využil k přebalení batohu a příruční tašky, kterou jsem  zcela vyprázdnil. Rozednívalo se až v půl osmé, tzn. asi o hodinu déle než u nás doma. Bylo teplo, ale zataženo nad mořem i nad pevninou. Před nádražím je románský kostel. Klidná a příjemná byla jízda téměř prázdným vlakem na start mé pouti a trvala asi hodinu. Cestující byli většinou poutníci. Vlak musel vystoupat od moře do výšky  764 m n.m.do hraničního baskického městečka na úpatí Pyrenejí. Dostal jsem příjemnou až milou SMS od Martina Klímy, která mi nalila novou krev do žil (moc potěšila). Bylo to dobré povzbuzení před těžkou 1. etapou, zvláště, když nad horami byly jen černé mraky. Z nádraží jsme šli téměř všichni pro poutnický pas (credencial del peregrino), za který jsem zaplatil 2€ a dostal podrobný popis trasy s mapkou, což pro mě bylo skoro zbytečné. Vše jsem měl podrobně zpracováno ve svém programu včetně map. Asi hodinu jsem věnoval prohlídce města, které žije ze suvenýrů, ubytování a občerstvení poutníků. K mému překvapení jsem jich potkával mnoho, vzhledem k počasí a okrajovému termínu. Navštívil jsem i kostel a zapálil jednu svíčku s přáním šťastného návratu domů. Bylo přesně 10.30 hodin, když jsem se vydal po francouzské cestě „Camino francés“ nebo též „Cestě králů“ na první etapu do Roncesvalles. Úzká asfaltová cesta Route Napoleon stále stoupala k vrškům Pyrenejí, kde se válely černé mraky a brzo z nich začal padat déšť. Skvělá však je nová pláštěnka chránící jak mě, tak i batoh a vše v něm. Za to patří dík Jitě, resp. vánočnímu dárku od ní. Trochu horší už to bylo s lehkými pohorkami zakoupenými pro tuto cestu. Dešti neodolaly a z vložek v botách se doslova kouřilo. Jinak velmi pohodlné boty do deště zatím nic moc – zlaté pohorky, jsem si říkal, i když by byly těžké… Fotil jsem ovce s černou hlavou a rohy a snaha byla nafotit i obrovské buky v dešti, ale moc se nedařilo. Během oběda krátce hřálo i slunce, ale  poslední třetinu cesty jsem šel v dešti i v blátě, ale stejně se mi moc líbila. Většinou vedla podél řeky či potoků plných vody a byl to skoro jediný hluk, který jsem slyšel. Auta jsem skoro nepotkal, jen několik taxíků, které pomáhaly promočeným či unaveným poutníkům. Drsné Pyreneje jsem překročil v průsmyku Puberto de Ibaneta (1057) a vstoupil do Španělska. Odtud jsem už jen klesal bukovým lesem k blízkému klášteru, který vypadal jako pevnost. Zde jsem se ubytoval za 8€ ve společné noclehárně. Na 8mi lůžkovém pokoji jsem měl jen 3 partnery – Němce, Američana a Maďara. Využil jsem nádherných sociálek a kromě sebe peru i prádlo od bahna a suším boty. Dnes to bylo těžkých 27 km dle programu, ale max. spokojenost s cestou a hlavně s jejím zakončením. Výborné je i značení cesty, vždy žlutá šipka, občas mušle s udáním směru, někdy modrá šipka (u silnic). Zatím co jsem se ubytoval v hotelu pro poutníky, vedle v klášteře je další ubytovna „Posada“, což je bývalý augustiánský hospic, levnější, asi za 6€, kde spalo v jedné hale na palandách cca 100 poutníků. V 19 hodin jsem se zúčastnil v nádherném gotickém kostele Santa Maria z 11.st. (menší pražský Sv. Vít) požehnání poutníkům na cestě do Compostelly. Je zde postříbřená soška P.Marie z cedrového dřeva. Byl jsem pyšný, když po vyjmenování 13ti států dnes přítomných poutníků na konci uvedli jednoho poutníka z Česka. Bylo přítomno asi 90 lidí, neboť jiní v té době konzumovali ve 2 restauracích poutnické menu za 9€. Dnes tu s námi bydleli a parkovali svá kola i 4 cyklisté.

  

19.4. so – 2. etapa 28 km Larrasoaňa 28 km, celkem 55 km.

Na silnici je ukazatel „Santiago – 790 km“, hezké číslo, že? Po snídani v pěkné hale jsem odešel na túru v 7.45 hod. Asi 30 poutníků jsem měl už před sebou, ale drtivá většina, asi 200 poutníků, nás teprve následovala. Byla vysoká oblačnost, teplota jen 6 st., ale to odpovídá nadmořské výšce kolem 1000 m. Pohodlná byla cesta, většinou písek se štěrkem, občas kamenitá, ale mnohdy i bláto, dosti hluboké. Osvědčují se hůlky pro udržení stability, neboť sestupy jsou velmi kluzké a každou chvíli někdo se ocitá v blátě. Většinou se šlo lesem, bukovým, ale i borovicovým s podrostem buxusu, a níže smíšeným lesem listnatým. Na stromech byly i lišejníky, což odpovídalo drsnému podnebí. Stále jsem se pohyboval kolem 800 m n.m.. Začal jsem u prastarého poutnického kříže a došel do staré, ale hezky upravené vsi Burgete s pěknými baskickými domy, většina z nich je starší jak 160 let. Poté se šlo po pastvinách, kde byli překrásní koně a tak jsem stále otvíral a zavíral dřevěná vrátka pro dobytek. Při výstupu do sedla Mezquiriz (922), kde jsem přecházel silnici, přijížděla skupina asi 18 mladých cyklistů a trochu jsem jim záviděl nádherné silnice Pyrenejí. Po 10. hod. vysvitlo slunce a tak jsem dokonce na chvíli odložil bundu a šlo se mi ještě lépe. Rychlejší Fin mě brzy opustil, zato se mě dlouho držela mladá Japonka a nestačila až v dlouhém táhlém stoupání; těžko jsem lovil anglická slovíčka, ale ona se stále jen usmívala (španělsky jsme na tom byli oba asi stejně). Poté jsem minul dva odpočívající poutníky, z nichž jeden mi odpověděl „ahoj“. Byl to Jakub z Brna, žijící v Londýně. Jde se svým německým přítelem a dlouho mě zdržoval, chtěl si pohovořit česky a měl radost, že potkal prvního krajana. Řídkým lesem jsem sestoupil do Zubili, kde mnozí dnes už končili. Já si koupil láhev červeného a chléb a poobědval v podloubí na náměstí, neboť začalo drobně pršet. Bylo tam se mnou asi 12 poutníků a chválili můj nápad s lahví červeného a vrátili se do obchodu pro totéž. Dva byli Italové a tak před pokračováním v cestě dostávám pozvání do Dolomit, kde jeden z nich bydlí, resp. má hotel Cardecia  poblíž Vajoletských věží, které dobře znám. To se mi dokonce hodí, neboť tam budu čekat  26.7., až se budu vracet z Gran Paradisa, kde budu zajišťovat 2denní pobyt koncem srpna před výstupem 7 přátel na Mont Blanc, a tam vyčkám příjezdu 15 přátel z Jičína při pobytu v Dolomitech.Jeho kolega je z Aosty. Déšť neustává a tak byla opět nutná pláštěnka, pokračoval jsem až do Larrasoaňa, pomalu a v pohodě. Už v 15.30 hod. jsem byl na ubytovně pro poutníky, kde jsou miniaturní pokoje nacpané jen postelemi. Jako první jsem měl výběr postele a ještě jedinou sprchu na patře. Když jsem se vrátil na pokoj, už jsem se tam skoro nevešel. Všichni Francouzi, a tak jsem šel raději naproti do baru a psal deník a klábosil s ostatními poutníky. Ubytování za 5,5€ se zdálo levné, ale nebylo nic na sušení vlhkých věcí ani na odložení čehokoliv. V hospodě však bylo dobře a tak jsem dlouho doplňoval tekutiny po 28 kilometrech krásné cesty. Pozdravil jsem souseda z Jičína Karla Snopka prostřednictvím SMS a popřál „Bueno camino“ (půjde pouť za mnou).

 

20.4. ne - 3. etapa Pamplona 16 km + Utegra 17 km = 33 km, celkem 88 km.

Na pokoji bylo chladno a tak jsem si užíval svého spacáku a mohl poskytnout svou erární  deku starší Francouzce. Na malém pokoji jsem spal s Američanem a 3 Francouzi. Vstávali už v 6 hod., což mi nevadilo, a odcházeli jsme společně v 7,15 hod.. Zajímavostí je, že cesta je značená pouze jedním směrem, tj. do Santiaga, ale potkávám poutníky, kteří jdou v protisměru, resp. se stejnou cestou vracejí. Asi se jim cesta moc líbí zrovna jako mně. Zatím o této variantě neuvažuji, ale možná příště. Podél bystré a čisté řeky Agra kráčel jsem do 16 km vzdálené Pamplony, hlavního města Navarrského království. Procházel jsem mnoho malých vesniček s velkými kostely a následoval sestup k řece Ulzama a už jsem byl u katedrály Santa Maria s gotickou křížovou chodbou s věžemi 50 m vysokými v Pamploně. Fotil jsem Mariánské sousoší se svolením faráře, ale bylo málo světla. Dlouho jsem procházel Starým městem, kde většina domů má předsazené úzké balkony s kovaným železným zábradlím – pěkné. Zde znovu potkávám Jakuba z Londýna. V poledne jsem obědval na náměstí Piazza Consistorial, naproti kostelu San  Saturnino, u radnice, kde mě 2 Italové z Ortisei přejí dobrou chuť česky. Jeden z nich se jmenuje Mirek Pýcha a dědeček byl Čech a přeje si, abych se v červenci zastavil v jeho restauraci. Obědval jsem poslední řízek z domova, španělský sýr přivezený z Čech a španělské víno. Stále mě někdo zdravil a vyptával se odkud jsem, na moji cestu atd. Lákala je zvědavost a hlavně má vlajka na batohu. Mohu říci, že Česko má dobrou pověst u většiny, kteří mě oslovili. Snad je to i tím, že tu hraje fotbalovou ligu vynikající fotbalista Jaroslav Plašil. Dosavadní převaha Němců a Francouzů na cestě se začíná vyrovnávat s Italy, kteří se připojují až zde v Pamploně, neboť první tři etapy v Pyrenejích  jsou přece jen těžší a bojí se jednak velkého převýšení, ale i větru a častého deště, někdy i sněžení. Právě tito dva Italové z Ortisei mi to potvrdili. Odpoledne už málo poutníků pokračuje v cestě. Já si to však užívám celý den a počasí mi maximálně vyhovuje; 20 stupňů. Parky v Pamploně jsou nádherné a jsou ozdobou města. Po měšťanských hradbách hezkým parkem jsem kolem arény vstoupil do Starého města a stejně krásným parkem jsem město opustil. Jen připomenu, že záchody jsou všude a vždy zdarma. Dokonce jsou i na poutní cestě zrovna jako lavičky a mnoho fontán s pitnou vodou; pro turisty nádhera. Příjemné bylo, když asi 5 minut odpočívám v parku na okraji města a při odchodu mě oslovila dáma a přála šťastnou cestu (bueno camino) a ještě říká: „Váš Antonín Dvořák a Bedřich Smetana byli skvělí muzikanti“ a podala mi ruku. Já byl dojatý. Stoupal jsem starou vsí Zariquievi, kde mě předjížděli zablácení cyklisté až na výšinu 750 m n.m., kde manželé z Německa, kteří přijeli autem, dlouho fotografují překrásné výhledy do údolí s mnoha větrnými mlýny na hřebeni. Sestup mezi duby do vesnice Utegra je velmi pohodlný mezi vzrostlým obilím, skoro 60 cm výšky (u nás se teprve začíná sít) a pole chřestu. Jsou zde výstavné baskické domy a v jednom z nich jsem se ubytoval. Přijal jsem nabídku Jakuba a jeho společníka Antonia z Německa a dívky Fabien ze Švýcarska. Němec je na cestě již více jak 2 měsíce, Švýcarka asi 6 týdnů. Jakub z Londýna  (23 let) začal jako já v pátek. Miniaturní pokojík 2 x 2 metry měl jen 2 postele (palandy) + WC a sprchu, celkem 6 m² . Večeřeli jsme společně tak, že všichni dali na stůl své zbytky a tak nebyla nouze. Tento způsob společného stravování je na cestě obvyklý, nikoho nepřekvapí. Zábava byla skvělá, skoro až do 23 hodin. Požádal jsem o místo u dveří na matraci, abych mohl v 7 hod., jak se rozední, opustit pokoj a mladíci se dospí. Ubytování bylo gratis.

Prohlížel jsem si profily všech 34 etap, z nichž první dvě byly jednoznačně nejtěžší. Při účasti 200 osob na jedné etapě je to 6800 lidí na celé trase najednou. Pouť se chodí cca 8 – 9 měsíců v roce (v zimě minimálně), tj. 8 x 30 = 240 dní x 200 osob = 48000 lidí za rok je minimum. Mnoho poutníků jde jen část trasy, mnozí jen posledních 100 km, tzn. že poutníků do Santiaga přijde ročně skoro 80000.

 

   

21.4. po - 4.etapa Estella 33 km, celkem 121 km

Potichu jsem zabalil, před domem u kašny si vyčistil zuby a umyl se a pokračoval v cestě. Předcházel jsem mnoho starších poutníků, kteří vycházejí dříve, neboť spí méně, ale jsou pomalejší. Chvilku jsem šel s Kanaďanem, ale ve vsi Muruzabal jsem odbočil na neznačenou silničku ke kostelu Eunate, což byla zacházka 2 km. Tato známá památka je na jiné poutní cestě, ale ve vsi Obanos se obě spojí. Zde ve vsi jsem zastavil před obchůdkem přímo proti kostelu, abych posnídal. Žádám chléb a vodu na vaření čaje. Velice příjemný obchodník mi nabízí místo uvnitř, ale já dal přednost kamenné lavici u vchodu. Než jsem vybalil své nádobí, přinesl mi horkou vodu na čaj, chléb a domácí koláčky, které prý zbyly od neděle a jak říká, sám je pekl. Musím všechny ochutnat a chléb odmítá platit. Neskutečně přátelská byla tato snídaně a protáhla se na celou hodinu. Asi proto jsem na této cestě tak rád a těším se na každé další setkání jak s poutníky, tak s domácími Španěly. Pokračoval jsem do Obanos, kolem samé vinice a dominuje tu hora Arnotegui. Míjel jsem mnoho románských staveb i mimo vesnice. Je to doklad, že chrámové stavby nebyly stavěny jen pro lidi, ale aby posvěcovaly krajinu. Překrásný je pětiobloukový románský most z 11.st. přes řeku Agru, prý nejkrásnější na celé cestě v Punte la Reina. Sice drobně pršelo, bylo chladno, jen 15 st, ale na těle i na duši mi bylo krásně. Špitál pro poutníky má kolem oběda zavřeno, ale dostávám symbolické razítko do deníčku a fotil jsem vedlejší kostel Iglesia del Crucificio z 12. st. Pokračoval jsem volnou krajinou po středověkých kamenných můstcích, krajinou starou a vypálenou sluncem, kde bylo ticho, svoboda a občas vápencové útesy. Ve vsi Lorca jsem ochutnal vodu z kašny. Kolem 16.30 hod. jsem přišel do města Estella, starého královského sídla, kde je asi 10 historických kostelů, klášterů a kaplí; nejkrásnější je San Pedro della Róa z 12. st., královský palác, sídlo navarrských králů. Když jsem hledal ubytování v historickém centru, oslovila mě mladá dívka z Prahy, která tu žije se svým španělským přítelem. Ubytoval jsem se v hostelu za pouhých 5,5€ včetně snídaně. Nakoupil jsem mnoho laskomin a využil kuchyňku k delšímu vaření, abych doplnil energii na zítra. Vždyť jsem vlastně vynechal oběd, jak jsem byl dobře nasnídán dopoledne. V jídelně nás sedělo asi 18, z toho skoro polovina Italů, kteří byli velmi hlasití. Po levici mám Rakušáky, Němce, Belgičany, jeden z nich spí dokonce se mnou na pokoji. Asi půl hodiny si lepil puchýře na nohou. Odhadl jsem jeho váhu na dobrých 110 kg. Více jak 2,5 hod. jsem večeřel a klábosil se všemi a bylo mi moc dobře. Nakonec jsem se zase těšil na zítřejší den, co nového přinese. Zapomněl jsem napsat, že sestupem z Pyrenejí níže je stále více obilí na poli kolem, vinice, někde dokonce sklízeli chřest, občas byly i olivovníky.

 

  

22.4. út – 5.etapa Viana 40 km, celkem 161 km

Více jak přátelská byla atmosféra při společné snídani v 7 hod.. Z Estelly jsem stoupal polem oliv do Irache s krásným kostelem s kamennou krajkou průčelí. Vedle je klášter a v sousedství vinařský závod. Ten převzal péči o poutníky a pojal ji po svém; dva kohouty, vpravo teče dobrá voda, vlevo navarrské víno červené – chutnalo výborně. Cesta pokračovala mezi olivami a vinicemi. Nejvýše je ves Vilamayor, kde jsem se snažil fotit interiér nádherného kostela. Opět vinice, zelené obilí, uklidňující barva, maximální pohoda. A tak si opět říkám, že tato cesta je pro mě nejkrásnější aktivní odpočinek a navíc poznání všeho kolem. Ale hlavně lidí, s kterými se míjím nebo je předcházím. Jdu si svým optimálním tempem, nikam nespěchám, stále se s někým bavím, nejde mi vůbec o kilometry. Vítězem v Santiagu budou stejně všichni, kdo dojdou, ale i ti, kteří se o to jen pokusili. I to stojí zato, neboť je tu nádherná přátelská atmosféra a tak se každý den raduji, že tu mohu být. Hlavní dík patří mé Jitě, která v duchu možná cestuje se mnou zrovna jako já jsem s ní. Ta jediná mi tu scházela, jinak jsem nadmíru spokojený. Uprostřed cesty v poli stála ambulance, kde ošetřovali puchýře poutníkům, nabízeli kávu a jiné pití, sušenky a vše zdarma. Na oběd jsem se zastavil až na náměstí v Los Argos, kde jsem u fontány s vodou odpočíval. Je zde barokní kostel se zlatými oltáři s gotickou věží a křížovou chodbou. Někteří spěchali, já si dával na čas – nikam nespěchám. Mé tempo je ale pro ně nepřijatelné, mě nohy poslouchají jak švýcarské hodinky, nebolí. Možná díky pobytu 6 týdnů v Jánských Lázních a následné cestě do Itálie a Sardinie na kole, nevím. Cesta je však nádherná, rovinatá, písčitý povrch; navíc jsem si vzal poprvé kraťasy a šlo se mi ještě lehčeji, je-li to vůbec možné. Pokračoval jsem do vsi Sansol s kostelem a vsi Torres del Rio, opět s překrásným kostelem. Románských staveb je tu přehršel, často i mimo vesnice, jen tak v poli. Kolem cesty jen vinice a olivové háje, vonící keře, mateřídouška, jalovec – nádhera. Jde se mi lehce, nohy skoro běží, mladí Japonci nestačí. Ve Vianě jsem našel výborné ubytování v moderní budově za symbolických 5€ - neuvěřitelné. Všechno nové, čisté, prádelna, sušárna bot. Po příjemné sprše jdu večeřet. To ale netuším, že druhou večeři musím zvládnout s Němci, kterou pro ně připravila Norka a na třetí mě zvou Japonci; chtěli mi poděkovat za příkladnou spolupráci celý den na cestě. Jen s mojí angličtinou to bylo horší, což jim ale nevadilo (táta poslal svého syna – 29 let se mnou dopředu, ale já mu posledních 5 km nedal šanci; bylo tam dlouhé stoupání a on už nevydržel. Já se bavil). Odměnou mi byl japonský aperitiv, který mi ale moc nechutnal; zato hroznové víno a čokoládový pudink ano. Všechno to byla z mé strany jen malá hra.