Pro poutníky do Santiago de Compostela

Pouť na konec země

5. 6. 2008 21:53
Rubrika: Pro všechny | Štítky: Santiago de Compostela

Pouť na konec země

O své pouti na konec země jsem začal snít po shlédnutí dokumentárního filmu České televize vysílaného v edici „Cesty víry“ v roce 1999 pod názvem „Pouť do Santiaga“.  Autoři filmu se dozvídali o nejrůznějších pohnutkách poutníků, proč se na cestu vydali – lidé z Itálie, Finska, Belgie, Německa, Čech ale také z Californie. V roce 2006 jsem se rozhodl, že se tam vypravím také. Vzápětí „náhodou“ se mi dostaly do rukou dvě půvabné knížky, které popisují poutní zážitky svých autorů. Známá novinářka paní Pavla Jazairiová tak v roce 2005 ušla pěšky 800 km za 30 dnů, předtím pánové Kolman a Šťourač šli tři měsíce pěšky dokonce už z Prahy. A kam že ? Do severozápadního Španělska, kraje zvaného Galicie (nebo také Calicie) ke hrobu sv.Jakuba staršího, apoštola Pána Ježíše – do města Santiago de Compostela. Santiago, původně San Diego znamená svatý Jakub. Ten je patronem Španělska podobně jako u nás sv.Václav.

Basilika sv.Jakuba je ohromná a já bych řekl, že je to nejkrásnější kostel světa.

 

Samotné staré město v okolí basiliky je půvabné a pitoreskní.

 

Ale nepředbíhejme – jsme teprve na počátku pouti : nejspíše nejznámější a také největší poutní trasy Evropy, neboť za slušné minimum se považuje ujít alespoň 100 km.

Já jsem se chtěl tou poutí cvičit ve spoléhání se na Hospodina. Proto jsem se vydal na cestu sám – tedy s Pánem Bohem. Pokud se vám slovo „cvičit“ zdá málo vhodné, pak připomínám běžný pojem „duchovní cvičení“.

Poutní cesta do Santiaga má více než tisíciletou tradici. Putují po ní jednotlivci, dvojice ale i skupinky po většinu roku, nejvíce ovšem od května do října. Říká se jí „Camino“ a poutníci se navzájem zdraví „Bon camino“ – šťastnou cestu, šťastné putování. Nejfrekventovanější je Camino Francés, k níž se sbíhají nitky z celé Evropy. Vede z Francie od Pyrenejí napříč celým Španělskem prakticky po zeměpisné rovnoběžce. Je dobře značená, za každým rozcestím je žlutá šipka, která je zároveň jedním ze symbolů cesty, mapu nepotřebujete. Druhým symbolem je mořská mušle, která připomíná paprsky hvězdy. Compostela totiž znamená pole hvězd, které vedly ty, kteří nalezli Jakubův hrob. Mušli nosí mnozí poutníci na batohu či na krku a je vytesána také na každém mílníku : podél cesty jsou po půlkách kilometrů s údajem, jak dlouhá cesta ještě zbývá k Jakubovu hrobu.

Camino vede většinou odděleně od silnic, krajina je členitá, v Galicii je podobná naší zemi, na loukách se pase dobytek, na polích se pěstuje většinou kukuřice, lesy jsou borové, ale také eukalyptové, rostou tam fíky. Ve vesnicích stojí pár moderních domů vedle většiny kamenných stavení, kde jen traktory připomínají dvacáté století, na dvacáté prvé to nevypadá.

V různých vzájemných vzdálenostech jsou ubytovny pro poutníky nazývané Alberge. Jde o noclehárny, kde se spí většinou na palandách ve vlastních spacích pytlích v místnostech pro 15 až 40 spáčů, muži i ženy společně. Vybavení tvoří sprchy, kuchyňky, někde i automatické pračky. Někde se platí pevná cena (okolo 8 euro za noc), jinde kdo co dá do kasičky. Přijdete-li někam, kde je již obsazeno, můžete jít dál, pokud vám čas a síly stačí, nebo vyhledáte nějaký penzion - je to dražší, ale bydlíte eventuálně sami.

Paní Jazairiová napsala, že "Pouť je podobenstvím života. Poutník kráčí a na ničem neulpívá. Míjí dobré i zlé, nezná svou cestu, jako nezná budoucnost. Každý den přináší nový cíl. Člověk chvíli s někým jde, pak jej opouští nebo s ním zůstává, ale k cíli kráčí každý sám. Cíl přitom není důležitý, důležitá je cesta. Pro křesťany je pouť symbolem lidského života.

Španělé jsou zvyklí mluvit neskutečně rychle. Když například letuška společnosti Iberia dává cestujícím v letadle instrukce prostřednictvím palubních reproduktorů, zní její ležérní (tj. neartikulovaná) angličtina jako nesrozumitelné brebentění. V kostele při společné motlitbě růžence dobrá žena přeříkává prvou část Zdrávas Maria jako o závod, načež ostatní do toho vpadají „Svatá Maria Matko Boží ...“ stejnou závodní rychlostí pokaždé ještě dříve, než ona stačí doříci „ ...požehnaný plod života Tvého Ježíš“. S růžencem jsou za chvíli hotovi – Panna Maria se tomu nejspíše blahosklonně usmívá.

Ve Španělsku nepotřebujete znát žádné jiné cizí jazyky – španělština je sama přece světový jazyk (mluví tak skoro celá jižní Amerika), a tak Španělé se zřejmě žádným jiným jazykům neučí. Anglicky se domluvíte s někým na letišti, ale už vůbec ne v penzionech, o ubykátech pro poutníky ani nemluvě. Němčinu nemá cenu zkoušet. Naštěstí řada slov je mezinárodních, i gestikulace pomáhá.

Je také dobré vědět, že ve Španělsku mají středoevropský čas jako my, i když Galicie je západně od Greenwiche. Prakticky to znamená, že slunce v Galicii vychází i zapadá o hodinu a půl později než u nás, a také že slunce je tam na vrcholu své dráhy ve 13:30 h jejich (ale i našeho) času. Je to zvláštní, ale oni jsou na to tak zvyklí a žijí podle toho.

Ve Španělsku se nepěstuje autostop. Domníval jsem se totiž, že těch cca 90 km na „start“ své pouti dokáži dojet během delšího večera (viz předchozí odstavec) autostopem. Nepomáhalo ani mávání českou (pro ně pořád ještě československou) vlajkou. Tak jsem ušel asi 8 kilometrů, pak přenocoval v penziónu a druhý den ráno ještě za tmy (v půl osmé) jel dále autobusem.

Ve Španělsku ale nemají všude označníky zastávek meziměstských autobusů. Od místních lidí musíte napřed vyzvědět, kdy přibližně autobus městečkem projíždí a u kterého sloupu veřejného osvětlení vám zastaví. Ve městě Arca to je například před policejní stanicí. Dlouho mi večer před zítřejší ranní cestou trvalo, než jsem našel někoho, kdo věděl, kde tam policejní stanici vlastně mají.

V alberge vstávají mnozí poutníci časně ráno. Štrachání v batozích a blikání maličkých lampiček začíná už okolo šesté – tedy na naše poměry jako v půl páté : do svítání ještě daleko. Činí tak zřejmě ze strachu před poledním vedrem. Já jsem se vydával na cestu vždy mezi posledními : to jest po osmé hodině. Po všech pět dní bylo polojasno, teplota ráno okolo 15 a v poledne okolo 21 stupňů Celsia – no prostě přízeň Boží. Pršelo jen dvakrát. Poprvé, když jsem třetí den docházel do města Arzúa ležícího na kopci. Po 35 kilometrech chůze jsem byl poněkud unaven, ale narazil jsem tam na přeplněný alberge. Pro mne už místo nebylo. Jedna poutnice (Boží pomocnice) mi však poradila, že na rohu je turistická informační služba, a pak už jsem bydlil v suchu sám v pěkném penziónu.

Sto kilometrů se dá za pět dnů ujít docela pohodlně. Těch 35 km, zmíněných v předchozím odstavci, to byla taková moje odbočka, odskok z poutní stezky, abych šel celý den odkázán opravdu jen na Hospodina.

V pátek jsem měl před sebou už jen asi 12 km, došel jsem k letišti, kam přicestovala moje žena a syn po značném zpoždění při přestupu v Madridu, kde jim nepřeložili včas zavazadlo, a bez něj je nepustili k nástupu do příslušné vnitrostátní linky. A tak když jsme v noci po 22.h konečně našli v Santiagu ubytovnu Hospedaje Santa Cruz, byla zamčená a klíč nedostupný. A tu se objevili další Boží pomocníci : skupinka mladých lidí vedená Američanem mluvícím plynně španělsky a polsky, ti kamsi zatelefonovali a pak nás doprovodili do pěkného penziónu.

V sobotu jsme se vydali vypůjčeným automobilem na konec země : Cabo Fisterra, asi 60 km západně od Santiaga.

 

 

Strávili jsme příjemný slunečný den, ale po návratu jsem zjistil, že mi chybí nejen řidičský průkaz, ale i cestovní pas můj i manželčin. Myšlenky se mi točily pořád okolo toho problému. Spoléhání na Hospodina mi už opět dělalo potíže.

Následující den – v neděli – jsme se vypravili do basiliky. Hlavní mše svatá je tam každý den v poledne (to je jako u nás v půl jedenácté). Ve městě jsme potkali veliký průvod s bubny a píšťalami doprovázející nosítka se svatým Ondřejem (neptejte se mne, proč ne Jakubem). Před vstupem do basiliky mne napadlo, že ty ztracené doklady mohly zůstat zapomenuté ve vypůjčeném autě. Syn se vypravil do parkingu, zatímco já jsem čekal před vchodem do chrámu. Po chvíli přišel, věci mi podával se slovy : „malověrný, proč jsi pochyboval ?“ To byla „pecka“ na celý život – pro tu jsem tam ale přece cestoval.

V basilice byla hlava na hlavě. Po mši tam mniši rozkývají největší kadidelnici světa : visí na silném laně od stropu chrámové kupole a zvláštní mechanismus jí rozhoupá tak, že létá až ke stropu příčných lodí chrámu.

Co dodat ? Když opravdovou pouť – tak do Santiaga de Compostela. A pokud budete uvažovat o tom, že se tam sami také vydáte, doporučuji následující knížky. Putují lidé nejrůznějšího věku – dokážete to také.                                                                    

Jindřich Jan Šachl 

Literatura :

Jazairiová Pavla : „Cestou hvězdy“ Vyd. Radioservis a.s.ve spolupráci s Českým rozhlasem 2005

Kolman Ivan, Šťourač Jiří : „Cesta do Compostely – pěšky napříč Evropou“ Vyd. Karmelitánské nakladatelství 1999

-  Lizna František : „Musím jít dál“ Vyd. Cesta 2006 (viz http://www.kosmas.cz/knihy/132096/musim-jit-dal/)

 

Další odkazy najdeš v části "Observer"
Zobrazeno 5596×

Komentáře

Vendula Krůlová

Uplne jste me upevnil v tom, ze se tam vydam. Posledni dobou o pouti silne uvazuji, a tak si necham poslat nejake ty knihy poutniku a to by nebylo, aby to nebylo:] Moc Vam dekuju za pekny prispevek, V.

janbim

Plno informací o svatojakubské cestě najdete na <a href="http://www.ultreia.cz">www.ultreia.cz</a>. Najdete zde popis tras, výškové profily, seznamy ubytoven, vyprávění poutníků, odkazy a mnoho dalšího

Jan

Srdečně Ti děkuji Jene, každý takový zdroj informací je vítán. Podívám se na ten web, a pak tu adresu přidám na "Observer - odkazy kde-co o pouti do Santiaga", který "visí" v našem blogu (viz archiv červen 2008).
(Také) Jan :-)

Zobrazit 3 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio