Ivan Pírko: "Santiago na kole" III.část

Pokračujeme III.částí poutního deníku Ivana Pírko z jeho - v jediném roce již druhé - pouti do Santiaga de Compostela 

22.9. pondělí

Hontanas - Fromista 35 km - Carrio de los Gondes 55 km - Sahagun 97 km - El Burgo Ranero 119 km - Reliegos 133 km, ale jen 5.5 hodiny.

Skoro všichni na hotelu vstávali v 6 hodin a tak jsem se přidal, i když budu muset čekat na rozednění. Snídal jsem na pokoji, neboť většina poutníků se vydala na cestu už v 7 hodin. Já v obvyklých 7.45 jsem jel už po asfaltce, ale bez aut; předjížděl jsem jen poutníky, kteří mě zdravili. Zastavil jsem u zříceniny San Anton, bývalého gotického kostela, a při focení na automat byl v akci ještě blesk. Bylo totiž zataženo, teplota jen asi 12°C.

Jel jsem stále v nadmořské výšce 900 m. Kolem byla jen pustina nebo pole, kde bylo obilí už sklizeno.

Další zajímavé místo bylo ve vsi Castrojenz, nad níž ční obrovský starý hrad. Tato pevnost viděla mnoho bojů mezi křesťany a Maury. Pod ní je skoro bílý kostel Nuestra Seňora del Manzano, typicky španělský.

Dlouhou rovinou jsem se přiblížil mostu přes řeku Pisuerga, kde je hranice Staré Kastilie a Leonu. Dostal jsem se do provincie Palencia.

Rovinatá cesta podél zavlažovacích kanálů mě dovedla do Fromisty, kde začalo pršet. Tak jsem pospíchal do prvního baru, objednal si kávu a psal deníček a čekal na lepší počasí. Po skončení deště jsem si prohlédl románský kostel San Martin, který je překrásný a zachovalý, ale právě tu dokončovali terénní úpravy okolí.

Když byla oschlá silnice, pokračoval jsem opět rovinatou krajinou, asi jako v Holandsku. Už se mi to zdálo nudné a tak jsem trochu zrychlil a dosáhnul průměru skoro 27 km za hodinu.

Na oběd jsem zastavil v Carrionu, kde jsem si prohlédl jak město, tak gotický kostel a klášter s románským portálem Panny Marie a jen průčelí kostela Sv. Jakuba.

Poté jsem projížděl malými vesničkami, kde jsou ještě domy z vepřovic s blátivou omítkou; některé dokonce obkládají moderními obkladačkami. Do Sahagunu byl menší provoz a teplota nepřesáhla 16°C. a bylo polojasno.

Ve městě jsem si prohlédl nejprve románský kostel San Tirso, který spíše špatně rekonstruují, a potom nádherný zachovalý cihlový románský kostel San Lorenzo, vše z 12. a 13.st., který stavěli muslimové - nádherné!

Zcela bez aut byla asfaltová silnice podél platanů do Burgo Ranero, kde jsem chtěl skončit. Blížil se časový limit 5 hodin, který jsem si dal jako maximum, popřípadě limit délkových 100 km. Bohužel ubytovna byla už plná a tak jsem musel pokračovat dalších 14 km do Reliegos. Na polovině cesty mě však zastihl déšť a tak jsem zastavil, oblékl pláštěnku a návleky na boty a cestu dokončil v dešti. Bylo to však velmi snadné, neboť převýšení bylo dnes minimální a tak jsem za 5,5 hodiny ujel 133 km, což byl průměr 24,2 km za hodinu. Ubytoval jsem se v noclehárně za 4€, vysprchoval, nakoupil, uvařil dobrou večeři včetně brambor a masa, a bylo mi dobře. Před chvílí jsem odepsal na 7 mailů, které mi přišly, včetně od Augusta ze Sardinie. 

23.9. úterý 

Reliegos - Leon 26 km - Hospital de Orbio 59km - Astorga 76 km - Rabanal 98 km - Foncebadon 104 km - El Acebo 117 km - Molinaseca 127 km, celkem 667 km.

Včera večer mě španělský poutník seznámil s další trasou z francouzsko- španělských hranic poblíž Atlantického oceánu zvanou Camino del Norto, tj. Irun - San Sebastian - Castro Urdlales - Santander - Ribadesella - Pola de Siero - Oviedo - Lugo - Arzua - Santiago. Chtěl bych ji vyzkoušet asi v květnu,  opět na kole, cca 800 km, prý hodně v horách, což mě láká. Nyní mám možnost prodloužit zpáteční cestu ze Salamanca do Plasencia - Caceres - Merida - Almendralejo - Sevilla a odtud asi vlakem do Madridu za kamionem. Ráno jsem vstal s poutníky kolem půl sedmé, posnídal a odjel v obvyklých 7.45 hodin, i když ještě moc vidět nebylo. Postupem na západ se rozednívá stále později a slunce zapadá též později a večer ještě pěkně hřeje. Dopoledne bylo poměrně chladno, jen 11°C, ale jasno. Do Leonu byla silnice téměř rovná, ale frekvence aut zatím největší. Už od 9. hodiny jsem si prohlížel město.

Začal jsem katedrálou, pokračoval románskou bazilikou San Isidoro, což je klášterní kostel, a zakončil špitálem San Markos, který má fasádu skoro 100 m dlouhou, pokrytou sochami a ozdobami.

Teplota stoupla jen asi na 18°C a tak jsem na kole opět trochu zrychlil, ale hlavně zásluhou španělských cyklistů, kteří měli trénink na 150 km na speciálech. Měl jsem s nimi společnou cestu 22 km a zvládl jet v "háku"  víc jak 35 km za hodinu, což se divili. Další zajímavostí je výstavba větrných elektráren, ale i velké množství velkých solárních panelů.

Už v poledne jsem byl v městě Astorga, kde jsem výborně obědval jen 40 m od biskupského paláce navrženého Gaudím, kde je muzeum Svatojakubské cesty

a necelých 100 m od pozdněgotické katedrály a radnice

překrásné prostředí pro polední siestu, kde jsem si povídal s polskými a italskými cyklisty. Za Astorgou už jsem jel zcela sám, bez aut, bez lidí

stále do Leonských hor, kde mě čekal nejvyšší bod celé cesty ve výši nad 1500 m n.m. s vyhlášeným památníkem a železným křížem Cruz de Ferro. Před vrcholem jsem předjel 2 mladé Francouze a trochu je povzbudil.

Sjížděl jsem dolů více jak 900 m přes ves El Acebo, kde jsem spal na jaře, což je kamenná vesnička žijící jen z turistů.

Sjezd byl překrásný též díky počasí, neboť slunce hřálo a dole bylo až moc teplo.  To už jsem byl ve starém krásném městečku Molinaseca, kde jsem se za 7€ ubytoval.

Byl to překrásný den a nelituji, že jsem neskončil na kopci či těsně pod ním; ráno by byl sjezd asi krušný, neboť bývá chladno. Po večeři jsem šel na vycházku do města a přijal pozvání na víno od dvou mladších Italů - cyklistů, kteří zvládli cestu z Leonu, což bylo 101 km. Ale byli značně vyčerpáni a zítra budou prý odpočívat, dají si max. 40 km. Potkal jsem je ráno v Leonu, kam přiletěli z Bergama, kde oba pracují jako bankovní úředníci. Na cestu do Santiaga mají jen týden, což se jim zdá málo, ale mně hodně. Je to jen polovina cesty od Pyrenejí do Santiaga, tj. cca 420 km. Pro ně denní průměr 60 km, když já mám v max. pohodě průměr 110 km. 

24.9. středa

Molinaseca - Ponferrada 8 km - Villafranca 33 km - Trabadelo 44 km - Pedrafita de Cebreio 62 km - Alto de Poyo 75 km - Triacastella 81 km - Samos 99 km - Sarria 111 km, celkem 778 km.

Dobře vyspalý jsem byl připraven už v půl osmé po snídani na další den a jen čekal na denní světlo, což bylo až v 7.55 hodin. Odjížděl jsem vstříc dalšímu dni, na který jsem se opět těšil,  neboť ke  konci  bylo stoupání více jak 700 m. Celkem 3 průsmyky v pořadí: El Cebreio 1300 m n.m., Alto de San Roque 1270 m n.m. a Alto de Poyo 1335 m n.m.. Ráno bylo opět chladno, jen 11°C, ale jasno. Za minimálního provozu jsem byl za chvilku ve městě Ponferrada a kolem jsou samé hory. S třemi španělskými cyklisty jsme si prohlédli románský hrad a hlavní kostel Nuestra Señora de la Enciana.

Prošel jsem městskou branou a fotil barokní radnici. Do Villafranca byl největší provoz včetně kamionů a tak jsem opět zrychlil, abych se také zahřál. Od začátku jedu jen v kraťasech, tričku a dopoledne s návleky (rukávky) na rukách. Ve Villafranca byla turistická kancelář ještě zavřená a tak jsem byl pozván místním občanem vedle do baru na kávu a povídání o mé cestě. Potom jsem si prohlédl kostel Sv.Jakuba, kde jsem se snažil fotit i uvnitř.

Následovala poklidná jízda Národním parkem údolím Valcarce, což je uzavřená rokle do Trabadela

jen poutníci tu šlapali a pár cyklistů, které jsem stále předjížděl. Potom už jen nekonečné stoupání do tří průsmyků a mezi tím klesání. Na vrcholu Leonského pohoří na 62. kilometru v obci Pedrafita de Cebreio jsem vstoupil do Galicie, provincie Logo,

kde bylo už příjemné teplo, asi 20°C a tak jsem zastavil na oběd. Následoval mě Němec, kterého jsem předtím předjel a říkal mi, že jsem jako Emil Zátopek, ale na kole. Po chvilce přijeli i Španělé, kteří už uznali moji výkonnost, neboť včera nevěřili, že jsem ujel o 26 km více jak oni, a to byli značně vyčerpáni; v kopcích jsem si s nimi jen pohrával.

Když jsem se ptal, zda se setkáme zítra v 17 hodin v Santiagu, tak mi říkali, že jsem blázen. V překrásné vesničce Pallozas, což je v průsmyku Cebreiro, zasedli raději do hospody na oběd a odpočívali. Nádherné jsou kamenné domy s doškovou střechou

a je tu i pěkná vyhlídka na pásmo vrchů v Galicii a na nové dálniční komunikace dole včetně tunelů. Je tu i kostelík a klášter.

Úžasný byl asi 10 km dlouhý sjezd po pěkné široké silnici do městečka Triacastela, kde rychlost byla stále kolem 50 km za hodinu a žádná auta.

Poté jsem dojel k velkému klášteru ve městě Samos

a za nádherného odpoledního počasí do městečka Sarria, kde jsem  v jedné z mnoha ubytoven ukončil pěknou cestu.

Následovalo pravidelné holení, sprchování, praní, nákup, deníček, zprávy na internetu, večeře a procházka před spaním.

Tento večer jsem byl pozván ke stolu manžely z Belgie, Mexičanem a mladší Italkou, kde jsme si dlouho povídali. Oni všichni španělsky a mě občas vypomohla sympatická Italka s překladem, která by nejraději jela se mnou do Finisterre. Popíjeli jsme skoro do půlnoci.

Deník Ivana Pírko pokračuje ještě IV.částí,

tak si ji nenechte ujít

:-)  Jan